Nepřeháním

Autorčinu tvorbu sleduji shodou okolností řadu let, a to jak písničkářskou, tak i instagramové slovní hříčkaření, jemuž se navzdory občasné rozpačitosti nedá upřít vynalézavost a především obdivuhodná schopnost zaujmout pro tento typ jazykového humoru přes sto tisíc sledujících. Na její básnickou prvotinu jsem tedy byl velice zvědav. A bez okolků musím přiznat, že to je spíš zklamání. Za přečtení to stojí, ale jakkoli s autorčiným záměrem představit jakési vícehlasí žen vzdorujících životním peripetiím rád ztotožním, přijde mi ta sbírka neinvenční a málo působivá. Možná bych soudil trochu jinak bez znalosti těch autorčiných slovních hříček a dalších počinů, možná kdybych nejprve nečetl anotaci, jež navozuje dojem, že půjde o něco hlubokého a drásavého, nevím... Každopádně musím konstatovat, že to celé budí dojem, jako bych to už někde četl. A tím autorku nemíním nařknout z epigonství, chraňbůh, spíš se mi jedná o to, že je to všecko poněkud předvídatelné obsahově a až na dílčí verše či pasáže vcelku konvenční i jazykově. Opakuju ale: Přečtěte si to, nejspíš vás to i bude bavit, v tomto ohledu je to napsané a vystavěné dobře. Nicméně snad právě kdyby autorka nevolila onen svůj koncept širší, mnohohlasé, obecnější ženské perspektivy (jež čtenáře znejišťuje, co se týče míry autenticity, resp. vyspekulovanosti napsaného), mohla se v té tvorbě víc a autentičtěji zpřítomnit sama. Nevolám nutně po obnaženém sebezpytu, chrlivé zpovědi či dnes už bezmála závazné autofikci (na druhou stranu: proč by ne?), ale dát zkrátka do hry víc ze sebe (a dát to tam tak, aby to bylo poznat s patřičnou subtilností). Hned by to pak bylo zajímavější. Neděle otec dnes pije už od rána a tak u oběda výjimečně nemlčíme sedíme sami proti sobě viděl mě včera v parku s klukama říká s úsměvem jsem stejná kurva jako moje matka plácáme se do stehen celé je to velmi zábavné dělám mu to naschvál přece vím že nenávidí polévky talíře příbory žvýkání přece vím všechno to světlo zvuky pohyby všechnu tu agónii dělám mu to naschvál všechno to svoje dýchání

Ech jo. Moderna. Deprese, deprese a ještě jednou deprese. Ani špetka čehokoli pozitivního. Ale srdnatě jsem dočetla, není toho moc a je tam kratičce několikrát i próza. Ehm, takže jsem si hned poté pro změnu vzala Rushdieho ... přemítání po pokusu o vraždu... Náhoda nebo nehoda?