Nepominutelný dědic a jeho vydědění EPI183

Možná je to mým nedostatkem znalostí v oblasti dědického práva (dědické právo je snad největší ostuda MUNI LAW... no existence povinného předmětu "pozemkové právo" tomu taky nepomáhá, uznávám), které jsem kdysi prosvištěl a posud jsem se k němu nestačil vrátit, možná je to mou přirozenou náklonností k autorce (Která je zase dána jednak moc pěkným vyprávěním o jejích seminářích na PF UPOL, jednak jejími estetickým vzezřením, které je... je určitě moc chytrá, slyšel jsem o ní hlavně to, že je moc chytrá! Chjo, styď se! Styď! Stydím se.), ale kniha se mi velice líbila. Na mé cestě hlubinami e-knihovny je to zatím jeden z lepších úlovků. Pravda, kniha se nepokouší být nijak originální. Neprozkoumává naskrz koncept nepominutelných dědiců, ani koncept vydědění. Jedná se spíše o kriticky přednesené schéma daného institutu. Ten ale autorka relevantně (jakkoliv za využití o trochu nižšího množství zahraničních publikací než bych preferoval) kritizuje zahraniční doktrínou a poukazuje na jeho slabé stránky. Když k tomu vezmu její ochotu propojovat hmotnou i procesní úpravu, což je zde mimořádně nutné, vzhledem k excesivně rozsáhlé procesní úpravě v ZŘS, vychází z toho stručný ale výstižný institucionální komentář - spíše praktický než teoretický, ale i to jsem ochoten odpustit. Vrátím-li se ke zdrojům. V poměru k rozsahu práce je jejich množství dobré. Zahraniční literatura je sice používána skrovněji, ale neabsentuje a její využití je efektivní. Neslouží k tomu, aby autorka napsala jednu kapitolu o české úpravě a pak druhou o rakouské (viz Kontumační rozsudek od Sedláčka), ale bezprostředně analyticky kritizuje domácí úpravu pozicí zahraniční, což je jen rozumné a je to tak dobrý příklad komparace, která není excesivní množstvím zapatlaných stran. Tím nemá být řečeno, že je to více než praktický komentář, jehož užitek je jen omezený, minimálně z hlediska akademie. Pro praktikující právníky (či zůstavitele) a jen v tom smyslu lze ji jednoznačně hodnotit pozitivně.