Nepatrně smutná žena

Soubor fejetonů, esejí se mi líbil. Autorka mi je velmi sympatická a její autobiografické postřehy můžou být podobné nejedné ženě. Spisovatelka je známá osobnost, díky svému otci, o to víc se snaží postavit na vlastní nohy, ale život není peříčko, musíme několikrát se odrazit ode dna a to dvojnásobně pak i několikanásobně, pokud se z nás stane rodič. Ač je zde popisováno více životních pádů, mnoho kotrmelců, Natálie vsází i na humorné situace. Kniha se čte rychle a po celou dobu jsem držela palce mladé mamince, aby našla pohodu, klid ve své vícečlenné rodině. Je tomu tak? Pěkná obálka a krásné kresby uvnitř knihy.

"Je to prostě krátká kniha, která není literaturou." - slova Natálie Kocábové Ok... A to je omluva? Za to, že jsem "musela" číst ty její nekonečné stížnosti, které se neustále množily a opakovaly? Nevím... Fakt nevím, co si myslet. Avšak to poslední, co bych chtěla číst, jsou kecy o tom, jak je tlustá a kolik kil ještě potřebuje shodit. Nebo kolik barů vymetla a kolik skleniček vypila. Máma dvou dětí. Nechci soudit. Jen mi nepřipadá, že je dobré na takovéto texty upínat pozornost. Nevím, kolik rozvedených žen by se v tom mohlo najít. Pokud by jich bylo hodně, asi by mě vážně vyděsila nezodpovědnost lidí. Čekala jsem odpočinkové čtení v duchu Nesvadbové, Kohoutové či Šoposké. Nic převratného, ale alespoň zábavného a nápaditého. V ženském časopise se to jednou měsíčně dá snést... Přesto si myslím, že je tato kniha de facto o ničem. Jde jen o citový výlev jedné nepatrně smutné ženy. Za něco stojí jen ilustrace. Myokard je úžasná.