Není úniku

Na tuhle knihu se reklamou tedy nešetřilo, ale tentokrát nelhala. Je to 269 stran čirého adrenalinu bez jediné nudné stránky. Je pravda, že některé zvraty se dají vytušit, ale stejně je příběh jimi doslova nabitý. A u závěrečného epilogu zůstanete s pusou otevřenou, tedy i očima :-), protože po této smršti asi hned neusnete. Ne, od tohoto thrilleru, když začnete číst, opravdu není úniku.....

„Pokud nestojí za to zemřít kvůli záchraně sedmileté holky před nebezpečnými únosci, tak potom kvůli čemu?“ Není tajemstvím, že mám slabost pro jednoduché zápletky, obzvláště pak pro ty, které z jednoduchosti těží maximum. A právě to Taylor Adams ve svém thrilleru dělá. Jeho Není úniku je takovou Smrtonosnou pastí, kdyby Bruce Willis vážil o polovinu méně, neměl akční průpravu a byl holka, přičemž dějištěm není mrakodrap, letiště ani elektrárna, ale dálniční odpočívadlo sněhovou bouří odříznuté od světa. Neříkám, že je to dokonalé, pár detailů bych rozhodně vytknout dokázal. Jako třeba, že s nezničitelností hrdinky to spisovatel chvílemi až přehání, nebo že příliš mnoho zvratů podkopává gradaci příběhu. Jako celek mu to ovšem šlape jedna báseň, o tom žádná. V medailonku na záložce je poznámka, že autor při psaní dodržuje pevný režim a přesně takhle na mě jeho kniha působí - precizní v řemesle, nedokonalá v osobitém kouzlu. Ale bavilo mě to ohromně, už jen pro to jasné morální poselství.