Němý hlas 6

Upřímně jsem si nemyslela že ze záchrany Nišimiji Šóka vyvázne tak blbě... Ale upřímně jsem za to celkem i vděčná, protože došlo i na kapitoly z pohledu Ueno nebo Nagacuky. Prostě nádherná, depresivní i dramatická série. Už se nemůžu dočkat dalšího dílu!

Nejvíc emotivní díl celé série, vím že už jsem to psal i k předešlým dílům - ale ta gradace příběhu je bravůrní. Šója po záchraně Šóky sám skončil na nemocničním lůžku v kómatu, a tak zůstává mimo děj tohoto dílu. Vzniká tím prostor pro pohled a emoce všech ostatních postav. Každá z kapitol má dokonce název jeho kamarádů (se kterými se ale předtím rozhádal). Dříve rozhádané matky hlavních protagonistů se konečně usmíří a sdílí bolavý osud nemohoucího Šóji. Nagacuka se v nemocnici potká s Juzurou a Saharou a chtějí být všem podporou. Mezitím se Uena brutálně postaví Šóko a svaluje na ni veškerou vinu. Sahara a Juzura se ji zastanou, ale hádku ukončí až matka Šóko. Pak tu máme scénu kdy se dobrosrdečná Sahara usmíří s Ueno. Celá tahle doslova bitka vyvolá v Juzuře smutné vzpomínky na utrpení Šóky. Paradoxně to vede k vysvětlení Juzuřině chování a obnovení vztahu mezi ní a její matkou. Poté následují kapitoly očima: Nagacuki, Sahary, Kawai, Mašiby, Ueno i Mišibiji. To čím si prošli, jak se cítí - zejména smutek a pocity viny, jaká byla jejich minulost a jak se s ní vypořádali i tím co se aktuálně kolem nich děje... Děje se tam toho tolik, že nemám kapacitu tu vše převyprávět. Zajimavě stylisticky je nakreslená kapitola očima Šóko. Obzvlášť kapitola v Tichu a osamění je opravdu smutná, jelikož končí mentálním zhroucením Šóko. Na úplném závěru se Šója probouzí. Na konci mangy je ještě krátky (4stránkový rozhovor autorky Jošitoki Óimy a herečky/dabérky Kasumi Arimury.