Německá píseň o české Libuši

Úvodem bych rád řekl, že jsem potěšen, že se vydávají i takto úzce zaměřené studie, které mohou i laickému čtenáři mnoho povědět o procesu utváření naší národní identity. Nedávno jsem měl příležitost zhlédnout Smetanovu Libuši v Národním Divadle. Člověk pochopí, proč je toto dílo považováno za národní epos teprve, když ho vidí na vlastní oči. Wagnerovská triumfálnost se zde prolíná s dobovou představou o holubičí povaze českého národa. Při četbě této studie si proto lze uvědomit několik důležitých faktů a především paradoxů. Jako příklad uveďme až neuvěřitelný dosah Hájkovy kroniky a pohádkového zpracování Karla Augusta Musäuse. Paradox ovšem představuje skutečnost, že látka byla mnohokrát zpracována jak českými tak i německými autory, přičemž všichni zdůrazňovali zemský (výjimečně rakouský) patriotismus. V této době se objevují různé podoby kněžny Libuše - např. zamilovaná žena, dcera víly, obryně, podvodná věštkyně). Vzestup nacionalismu v druhé polovině 19. století přinesl vyhrocení staletého (a mírového) česko-německého soužití. Právě v této době se Libuše stává ústřední postavou národního eposu se značně šablonovitým charakterem. Mizí milostný příběh, protože ten se nehodil pro důstojnou rekyni českého národa, a mizí i ona dřívější rozmanitost. Národní obrození představuje fascinující epochu budování českého národního povědomí, přičemž se autoři mnohdy uchylovali k vědomým či nevědomým chybným interpretacím a vytvořili celou řadu národních mýtů. Dnes na ně můžeme sice chytrácky upozorňovat, ale bez mýtů by nemohl vzniknout žádný moderní národ. Jinými slovy, co na tom, že libreto naší nejslavnější opery bylo původně napsáno v němčině a nejslavnější věta původně zněla: "Mein theures Böhmenvolk wird nicht vergeh´n". Ano, víme o tom, ale pšššt.