Němci a jejich umění

Tohle není tak úplně kunsthistorická kniha. Slovo, které ji vystihuje nejlépe, nejspíš zní metakunsthistorická. Belting se totiž nezabývá tím, co „německé umění“ je nebo není (případně tím, jestli vůbec existuje), nýbrž tím, co o něm řekli jednotliví autoři, a to od Dürerových časů po Tübkeho. Předpokládá, že čtenář už ke knize přistoupí s důkladnou znalostí německých politických dějin, literatury a samozřejmě umění, takže jen sem tam utrousí nějaký fakt. Na druhou stranu ovšem moc nerozvíjí ani teorie. Nepostřehla jsem žádnou vůdčí a originální tezi (snad kromě té, že umění mělo spolu s jazykem sehrát roli pojítka rozdrobených německých identit, jíž se nemohlo ujmout konfesionalizované náboženství, a proto se na něj v německém prostředí klade takový důraz). Takže po dočtení váhám, k čemu tahle drobná sbírka fejetonů vlastně je. Tedy kromě toho, že vrací do diskuse důležité téma, jež bylo mezi dobytím Německa a jeho (částečným) sjednocením tabu. Beltingova práce je zajímavá právě jako doklad euforie po roce 1990, kdy se na chvíli zdálo, že Německo zase bude Německem a že to zlé už je za námi. V tomto ohledu vyniká pasáž, kde se autor zamýšlí nad národnostně danými indispozicemi vnímat a tvořit výtvarné umění (protože innerlichkeit tíhne spíš k hudbě a poesii). Přístup, za který by byl dnes ukamenován jako biologický determinista a nacionalista. To ostatně i za to, že s němectvím operuje jako s reálnou a zásadní kategorií; 90. léta už jsou daleko. Mimochodem v době vydání (1992) Belting samozřejmě nemohl znát Griffinův „Modernismus a fašismus“ (2007), který ukázal, že nacismus je v podstatě hnutí modernistické, ne anti-modernistické, a že vztah Třetí říše k modernímu umění byl rozhodně diferencovanější než jen cenzurování a ničení. Místa v Beltingovi, která se touto otázkou zabývají, kvůli tomu už dnes nelze brát vážně. – Přesto četba není ztráta času. :)