Emotivní setkání s přeživším koncentračního tábora Natzweiler-Struthof ve Francii. Do nedávna žijící pamětník holocaustu ze Slovinska Boris Pahor se po mnoha letech vydává na místo, kde přežil svoji smrt, a okamžitě v něm ožívají vzpomínky na události, pocity a dávno ztracené kamarády. Zároveň cítí vinu, že na rozdíl od jiných přežil, a připadá si nepatřičně uprostřed skupiny turistů, do které je v rámci prohlídky zařazen. Vyprávění není lineární, události před autorem i čtenářem vyvstávající jsou asociované místy, kterými prochází turistická skupina. Jsou to obrazy smrti, mučení, hladu, nedůstojnosti a autor během vyprávění reflektuje i své myšlenkové pochody (zlobí se na lékaře, který udusil ,,malého Čecha, aby si to pak vyčítal, když viděl, čemu díky své smrti nemocný chlapec unikl). Stejně tak se autor sám na sebe hněvá za nevraživost vůči milencům ze své turistické skupiny - jsou ve světě lásky, která je nekonečná, stejně tak svět smrti, ve kterém se skrze vzpomínky nachází on. Nebylo by správné, kdyby svět smrti bylo to, co přetrvá. Velmi pregnantní a filosofické. Ne nadarmo se o Pahorovi několikrát mluvilo v souvislosti s Nobelovou cenou za literaturu. Připadá mi obscénní bodovat tuto výpověď podle toho, jestli měl to dost bavilo, přesto nemůžu jinak, než dát plný počet. PS: S podivem musím konstatovat, že tohle je asi první autobiografická kniha na dané téma.

Těžké vzpomínky terstského Slovince na koncentrační tábory. Autor se do táborů vrací jako turista, prostředí mu evokuje utrpení, které zde prožil a viděl. Účtuje se zlem, zločinci i sám se sebou.