Neklidná a nepozorná

Byl jsem znovu požádán o napsání recenze knihy na téma ADHD. Jako člověk, který sám má ADHD a pracuje s dospělými, kteří se snaží najít sami sebe, beru takové recenze vždy velmi vážně. ADHD mi bylo diagnostikováno až v dospělosti a do té doby jsem vůbec netušil, že něco takového existuje — dlouhé roky jsem žil s pocitem, že nesplňuji očekávání druhých, a i když jsem se snažil, stejně jsem sklízěl kritiku, která měla zásadní dopad na moje sebehodnocení a sebevědomí, a teprve postupně jsem si začal uvědomovat, jak moc bylo moje vnímání sebe sama zkreslené. Je to teprve druhá kniha o ADHD, kterou jsem otevřel, ale tahle mě zasáhla s nečekanou silou. Především proto, že míří přímo na ženy a jejich specifickou životní realitu – na jejich prožívání, maskování, vztahy a často neviditelnou emoční zátěž. Osobní příběhy a praktická aplikovatelnost Kniha Neklidná a nepozorná mluví k ženám přímo a bez obalu. Dotýká se jejich každodenních zkušeností, pocitů jinakosti, tlaku okolí i vnitřního boje, který mnoho žen s ADHD zná velmi důvěrně. Velkou silou knihy jsou osobní příběhy, které popisují konkrétní situace ze života. Díky nim nepůsobí text abstraktně ani teoreticky, ale živě, autenticky a lidsky. Každá kapitola navíc obsahuje pracovní rámečky a otázky k zamyšlení, které pomáhají čtenářce uvědomit si vlastní vzorce chování, hranice, způsoby maskování i emoce. Kniha je tak nejen čtivá, ale především praktická a použitelná v reálném životě. Oslovilo mě několik žen z naší FB skupiny a uvědomil jsem si, jak to mají těžší než muži. Proto chci zároveň vyjádřit hluboký obdiv všem maminkám, které žijí s ADHD. Zvládat samy sebe, své emoce, energii a přetížení, a přitom se starat o děti, je mimořádně náročné. Právě těmto ženám dává kniha hlas. Vidí je. Pojmenovává jejich realitu bez zlehčování a bez idealizace. Pravidlo 3P: Poznat, Pochopit, Přijmout Když jsem knihu otevřel a podíval se na její strukturu, došlo mi, že tři hlavní části přesně kopírují cestu, kterou jsem si musel projít i já sám. Cestu od chaosu a sebekritiky k porozumění a přijetí. Uvědomil jsem si to nejsilněji ve chvíli, kdy jsem si kdysi dokázal říct: „Po diagnóze jsem dával své problémy za vinu ADHD, ale dnes ho miluji.“ Tuto cestu lze popsat Pravidlem 3P: 1. POZNAT (Kniha ji nazývá Statečnější): Otevírá témata identity, jinakosti a maskování. Pomáhá čtenářce pochopit, co vlastně znamená žít s ADHD v ženské roli. Právě zde často přichází první úleva a aha momenty – uvědomění, že problém není v charakteru, lenosti nebo selhání, ale v jiném nastavení nervového systému. 2. POCHOPIT (Kniha ji nazývá Zářivější): Jde hlouběji k sebepřijetí a porozumění vlastním vzorcům. Pomáhá propojit minulost se současností. Místo neustálé sebekritiky přichází pochopení, soucit k sobě a větší laskavost. 3. PŘIJMOUT (Kniha ji nazývá Odvážnější): Je praktická a zaměřená na reálný život. Jde o moment, kdy člověk přestane s ADHD bojovat a začne s ním vědomě žít. Kniha nabízí konkrétní kroky, jak nastavovat hranice, komunikovat své potřeby a vytvářet život, který dává smysl. Nejde o dokonalost, ale o odvahu být sama sebou bez masky. Závěr To, co dělá tuhle knihu výjimečnou, je její schopnost provést člověka celou cestou: od chaosu a nepochopení, přes uvědomění až k reálné změně. Neřeší jen symptomy, ale i identitu, vztahy, komunikaci a vnitřní sílu — a to je něco, co v literatuře o ADHD často chybí. Je užitečná nejen pro ženy, ale i pro jejich blízké, kteří chtějí porozumět tomu, co jejich partnerka, dcera nebo blízká osoba s ADHD skutečně prožívá. Není to odborný manuál, ale průvodce, který mluví jazykem lidí, kteří tím opravdu žijí, a je určený každému, kdo chce ženám s ADHD opravdu porozumět. Doporučuji ji každé ženě, protože jí pomůže projít celou cestu od obviňování k přijetí a ukáže jí, jak s ADHD konečně začít fungovat.

Hodnotím dle svého nejlepšího svědomí. Je ta kniha taková trochu "americká", já zatím stále doufám, že lidi v Evropě, potažmo v ČR jsou ještě trochu víc lidi. Autorky mají pravdu na konci knihy, že kdo nezažil tak neví, ale na druhou stranu, bát se, že mě někdo pomluví, protože nemám uklizeno je v hlavě ne v ADHD. To samé nechat se diskriminovat, každý jestli se nechá a nezáleží jestli kvůli ADHD nebo ekzému nebo barvě pleti. Nesouhlasím např. s tím, že by byli diskriminovány hlavně ženy. Nežijeme snad v době Jane Austen. Nebo aspoň já ne.