Někde tady

Péťa sice na začátku píše, že psaní o poezii je marnost, a psaní o silné poezii dvakrát marnost, ale já si s veškerou úctou, kterou k zřeci Petrovi chovám, dovolím nesouhlasit. Není to marnost, protože to není co tím chtěl básník říct. Dokáže to málokdo, a Petr je jedním z toho mála. Protože píše básník o básníkovi, je to dvakrát radost – a ovšem pulsování pocitu „tohle bylo mnohokrát řečeno, ale nikdy tak dobře“ – namátkou „smysl pro celek, který je momentálním úhrnem životní zkušenosti“, nebo erbovní „Taková opravdovost a zaujetí pak nedovolí slovům zlevnit do ornamentu a ta zůstanou poezií – tedy vyslovením nezbytným, nikoliv zkrášlujícím.“ Bravo a díky!

Přesně takhle by měla monografie vypadat. Přesně takových knih je zoufale málo!