Nejstudenější válka

V druhém díle Milkweedského triptychu rozehrál Ian Tregillis hodně vysokou hru a to v duchu poctivých špionážních románů. Ubral lehce na fantastice a přitvrdil na dějovosti, přičemž aktéry navíc vrhá do zcela nestandardních sociálních dramat, ze kterých by si jeden vážně hodil mašli. Atmosféra skličující beznaděje je v tomhle ohledu takřka ochromující. Jak ale drží na uzdě hrdinský patos, je trochu obtížné si kohokoliv oblíbit, protože když už se dotyčný nechová jako pitomec, chová se jako zákeřný pitomec. To ještě podporuje postava intrikující vědmy Gretel, které všichni do očí halasně vyhrožují, že se sebou nenechají manipulovat, a pak jdou a udělají přesně to, co ona chce. Opakovaně. Přesto se ukazuje, že to, co se dříve zdálo být jen namachrovaným výstřelkem imaginace, najednou zaklapává na své místo. Autor naneštěstí vygradoval události na absolutní maximum, takže čekání na závěrečný díl se teď stane malým soukromým peklem pro každého, kdo s touhle ultradepresivní trilogií začal.

Dvacet let, které uběhly od druhé světové války, Tregillisovy hrdiny notně sežvýkaly. Mluvit v této souvislosti o mlýnku na maso není vůbec od věci. Někteří z nich přesto nadále naplňují své podivné plány. Nejstudenější válka je oproti svému předchůdci mnohem komornějším příběhem, odhalujícím propasti, na které bychom nejspíš nikdy ani nepomysleli, že existují. Kdo je dnes oběť a kdo kat? Tregillis nás zavádí hluboko pod povrch a ukazujeme nám odvrácenou stranu ráje. Přestože ubylo dramatických momentů, mrazivé atmosféry či pohlcující stísněnosti, kterou Tregillisův román vyvolává, neubyl jediný gram. Celé vyprávění je prostoupeno jakýmsi nervním nábojem, který si neustále vyžaduje pozornost. Pobídky přicházejí jedna za druhou, takže se čtenář ani chvíli nenudí. Výborně je zvládnutá i nová typologie postav, které společně s dějem zestárly a nyní nám představují svou proměněnou tvář. Autor nám nechává sdostatek prostoru, abychom hloubku této proměny objevili a pochopili ji v zrcadle všech proběhlých událostí. Výtečné je i finále, které nic neslibuje ani nenabízí, přesto motivuje sáhnout po dalším díle.