Nejšťastnější generace

S Honzou Cempírkem jsme přátelé. Jsme zhruba stejně staří. Tedy – jsme ve věku, kdy má člověk tendenci rekapitulovat. Kdy začíná být mírně sentimentální. Je to doba, kdy generaci po generaci přichází poznání, že ta naše byla prostě jiná. Samozřejmě lepší. Dobře už bylo. Bude už jenom hůř… Ano – naše generace by mohla být jednou z těch šťastnějších. Zrovna v době, kdy jsme začínali konečně žít svůj život, přišla sametová revoluce. Otevřel se nám svět. Otevřelo se nám nepřeberné množství možností. Jak říkám sám autor: získali jsme jackpot. Jenomže každá generace má své úspěšné a své lůzry. Bez ohledu na svět kolem. A jsme také ve věku, kdy rekapitulujeme především svůj život. Co jsme mohli, kdyby… co jsme nestihli… co nám vyšlo a co ne… jaký vlastně žijeme život? Obcházíme osm hor, nebo jsme dravě a drze vylezli rovnou na tu nejvyšší (viz kniha Osm hor)? To, jak Cempírek knihu vystavěl, je vcelku dobrý fór. A literárně to funguje. Stejně tak provázání s hudbou a texty. Příběh je napsaný moderně. Žádná dlouhá souvětí. Krátké, úderné věty, které však tu a tam dokážou vykreslit velké obrazy, které si zapamatujete. Dokud hlavní hrdina vzpomíná na mládí, na první lásky a na první životní kroky, je to poetické i zábavné. Závěr malinko sklouzl - řekněme do klišé - a nepřináší žádnou výraznou pointu. Ale v životě to vlastně bývá stejné, ne? Pořád čekáte, kdy ten vtip skončí. Kdy se s chutí zasmějete. Kdy získáte řešení. Kdy vám někdo poví tajenku té nesmyslné křížovky s názvem „smysl života“. Kdy najdete v časopise 100+1 zajímavost odpověď na otázku: žil jsem dobře?

Na knížku jsem se moc těšila a nezklamala mě :-) Jen jak už bylo zmíněno, myslím, že to je pro ročníky autora +- max. 10 let, ostatní asi úplně nemůžou všechno pochopit a knihu si tak maximálně užít jako já :-) Děkuju autorovi!