Nejsme tady pro zábavu

Nevím. Asi to není špatné, ale mě tahle knížka prostě nesedla. Možná jsem čekal něco jiného, našel jsem i pár pasáží, které mě zaujaly, ale jako celek mě to nezaujalo. V podstatě všechny postavy jsou na ránu, ta hlavní asi nejvíc, a to i přesto, že jsem jí dobře rozuměl a svým způsobem i chápal. Často se mi vybavovaly Podivuhodné příhody Ingrid Winterové, které taky napsala Norka a které na mě působily stejně. Rozháraně a chytající moc zajíců najednou.

Knutovi bude šedesát. V pětatřicet napsal svou Slavnou knihu, která z něj udělala hvězdu a postarala se o to, že mu nějakou dobu bylo jedno, že přišel o manželku i syna, a že uvěřil, že je skutečně někdo, pan Spisovatel, pan Důležitý, pan Talentovaný. O pětadvacet let později má už Knut tolik rozumu a tak málo peněz, aby věděl, že se situace má jinak. Navíc má na krku obviněné ze sexuální obtěžování, jak ve své poslední knize onálepkovala jeho chování na jakémsi večírku kolegyně Spisovatelka. Podle Knuta se celá situace sice vyvinula docela jinak, ale kdo by ho poslouchal? Jenže jak se ukáže, někdo ho přece jen bude muset poslouchat - protože Knut je jako poslední možná náhražka pozvaný na lillehamerský literární festival, kde se má na pódiu setkat nejen se současným manželem své ex, ale i s kolegyní Spisovatelka. Norský literární rybníček je zjevně stejně báječně zaprděný jako ten náš, řeší se v něm obdobné věci a scéně s odbržděným Knutem se směju ještě týden poté, co jsem knihu dočetla. Chlapče, chlapče, neboj, nejsi v tom sám.