Nečinnost v řízení před správními orgány

Nemůžu nesouhlasit s dřívějším recenzentem této knihy na této stránce.

Další z administrativistických knih, které nemusely nikdy vzniknout. Na to, že nečinnost (a ochrana před ní) je v SŘ upravena de facto v jednom paragrafu, v SŘS ve třech, zdá se být tato kniha až neuvěřitelně rozsáhlou, tedy jistě i obsáhlou. Akorát že vůbec. Jedná se o velice plochý a povrchní výklad, který nepřináší nic zajímavého, nic objevného, vlastně nic teoreticky zajímavého – pro praxi pak nepřináší patrně vůbec nic. Podivejte se, pokud autor začne svůj výklad etymologií slova nečinnost za použití slovníku obecného jazyka českého, můžete ji zavřít – půjde jen o nastavovanou kaši, prodloužené preso. Nebo něco takového. I já tak učinil, po čase jsem se ale vrátil. Bylo to plýtvání časem? Bylo. Jedná se o knihu do značné míry kompilační. Frumarová píše, Kopecký píše, Weyr píše, Hoetzel píše, ten který další píše. To je značná část textu. Pak tu máme citace judikatury a konečně nejzbytečnější ze všech pasáží, když se autor pokouší opět nastavit délku textu vysvětlením co to je ten ombudsman, co to je ten ústavní soud, co je to ten ESLP, co je to ten SŘS a že vzniknul na podnět zrušovacího rozhodnutí ÚS. Prostě opakuje právnické banality. Nevím, zda je to úmysl, nebo je jen autor zkažen imbecilním stylem psaní v českém právu, ale je to velice úmorné. Nu a věcně kniha nepřináší nic moc zajímavého. Problém aktuální úpravy musí být na první pohled dost dobře patrný každému, i polovzdělanému blbovi. Kniha je tedy čtenářsky úmorná a obsahem slabá. Je tedy zbytečná, obligatorní zakončení "úvahou de lege ferenda" na tom pak nemůže nic změnit. Věcně snad ale neobsahuje žádné hrubé chyby a lze ji tak pojmout jako nepříliš efektivní učebnici ochrany před nečinností.