Nech slova za dveřmi

Už roky vím, že největší tíha ve vesmíru jsou víčka. Že srdce toužících těžknou pod každým slovem. Ale jako by to byla věčnost, kdy Orten poprvé zapomněl svůj dech na mém okně. A proto si hřeju slova v letních básních. Proto skrz dvojité tmy vyhlížím své staré něhy. Proto chci být stále Dívčí. V propocených jitrech, kdy mě budí noční můry, myslím na ubohé čerty, jež nemají žádné sny. Zbožňuju ty, kteří neví; zbožňuju ty, kteří malují. A každá fialka může být jako brána do pekla. Proto ke každé z nich klekám a hledám tu pravou. Čí jsem? Jsem Ortenova.

Nevěřím tomu, že Ohrenstein zemřel tak mladý, protože jeho poezie zdaleka není psaná rukou nevyspělého mladíka, naopak je moudrá a vyzrálá. Tolik motivů, tolik protikladů, tolik krásna, tolik bolesti. Je těžké jeho tvorbu popsat. Je osobní a niterní, plná citů a protichůdných pohnutek. Tento popisek je málo básnický: Přečtěte si jeho dílo, pak porozumíte. "Nech slova za dveřmi, nevěř mi, nevěř jim, to se tak opíjím, není-li jiného vína. Jsi stinná, jsi temná, šero jsi, rozevíráš se za rosy, a když ti koktám do ucha, jsi socha, která poslouchá odlitku svého prosby."...