Úžasná kniha úžasné ženy, která věří v Boha a Bohu, že ji povede životem a každou cestou, kterou má pro ni připravenou. Kniha se mi dobře prolíná i se seminářem o hospicích, kterou jsem minulý týden absolvovala a kde přednášející p. Robert Huneš, ředitel prachatického hospice, Marii Svatošovou několikrát zmiňoval. To nebude náhodička, na ty nevěřím. Knihu vřele doporučuji. Nebojte se jí.

Vážená a mnoha smrtelníky milovaná Marie Svatošová, srdečně Vás tímto zdravím a byť se neznáme osobně, nezbývá mi než říci: "TATO KNIHA SE FAKT POVEDLA." Hodně jsem Váš životní příběh brala z osobního vztahu k většině zmiňovaných témat. Mám jednoznačně shodný vztah ke smrti, víře a zejména důležitosti a dopadu hospicového hnutí na duši společnosti. Kdybych po většinu svého života nebyla matkou na plný úvazek, ráda bych byla hospicovou sestrou. První kontakt s těmito oázami v českém zdravotnictví, jsem měla v hospici prachatickém. Dodnes s trochou lítosti vzpomínám, že jsem tam se svou tetou nestihla pobýt na pokoji. Byla věřící s "nevěřícím" synem a byla tam šťastná!! Budu k vám upřímná: v kapitolách, kde končíte studium a začínáte lékařskou praxi jsem přemýšlela, jak bych si s Vámi rozuměla lidsky, případně jako sestra s lékařkou. . . . . . V přístupu k víře taky neumím být tolik radikální, byť Vám některé postoje trochu závidím. Jinými slovy, asi bychom si měly u kávy, čaje nebo dobrého jídla dlouho o čem povídat, protože Vaše spolupráce s vůlí Stvořitele je z mého pohledu unikátní. Tak snad jednou na "Pravdě boží", jak se pěkně česky říká. Ale hospicovému hnutí moc přeji, aby ještě dlouho mohlo čerpat z Vašich zkušeností na pouti pozemské!! Marie, velké díky za vše ❤️ P.S. Často jsem se nahlas smála humoru, který se stále, spolu s obrovskou nadějí, prolínal krásně lidským rozhovorem.