Neandertálci Naši příbuzní

Představte si neandertálce, jak na okraji pouště pronásledují velblouda nebo na mořském pobřeží zasazují smrtelnou ránu delfínovi. Jak se brodí tůní, aby si pochutnali na koříncích leknínu, nebo jak se oddávají siestě pod švestkou s břichy plnými plodů. Jak si vyrábí nástroj z kosti mrtvého druha – možná je to projev truchlení (a retušér bude sloužit jako upomínka), možná pragmatismu, který klade jiné neandertálce naroveň kořisti. Anebo si představme třeba neandertálku, jak s sebou nosí mušli nabarvenou okrem, kterou si, soudě podle ohlazeného povrchu, možná zabalila do kousku kůže; kdoví. Rebecca Sykesová ve svém vpravdě monumentálním díle ukazuje, že o neandertálcích toho víme strašně málo a současně strašně moc. Tak třeba jsme informováni, kde se vyprazdňovali a jak dlouho kojili své děti. Nemůžeme si však být úplně jistí, jestli sami uměli rozdělat oheň nebo jestli měli řeč. Paradoxně přitom umíme rekonstruovat, o čem (by) si povídali. Tedy alespoň trochu. Je fascinující, co všechno archeologie prozradí: rozdílný obrus zubů nasvědčuje dělbě práce při zpracování kůží, kosti ptáků v jeskyni naznačují, že neandertálci lovili koně sezónně (na jaře), zranění starce v kombinaci s faktem, že se nadále živil masem velkých zvířat, ukazují na péči tlupy o hendikepované členy. Neskonale víc toho ale zahladilo oněch 40 000 až 400 000 let, které nás od nich dělí. Autorčinu sondu do neandertálského života by mohli ocenit i etnologové a zoologové – protože znamená příležitost seznámit se s jiným druhem lidského rodu. A že neadertálci jsou tuze zvláštní hominidi: jejich slizniční membrány prý upravovaly vzduch podobně jako u sajg nebo sobů (!) a jejich těla se oproti Homo sapiens vyznačovala dvojnásobnou spotřebou kalorií. Sykesová využívá svých úctyhodných znalostí dalších věd, aby vytvářela odůvodněné předpoklady o našich bratrancích na základě paralel s primáty či přírodními národy. Patří k oněm nemnoha vědcům specializovaným na člověka, kteří se o ostatních zvířatech vyjadřují kompetentně, bez troufalých a většinou nepravdivých deklarací „jen člověk dělá X“. A celkově je autorka zjevem pozoruhodným. „Neandertálskou“ syntézou svoji kariéru neuzavírá, nýbrž začíná! Přitom má hodně osobitý rukopis a vůbec přístup, prozrazující umělecké sklony. Akurátní výčet a rozbor nálezů trochu kontrastuje s emotivním laděním knihy jako celku. Jak už připomněli jiní čtenáři, Sykesová své neandertálce miluje – možná kapánek příliš? Kanibalismus je pro ni s největší pravděpodobností projevem piety, hybridizace s Homo sapiens zase, jak připomíná, rozhodně nemusela být vždy nedobrovolná ze strany lidských žen (matkami kříženců totiž podezřele pravidelně bývají lidské ženy, kdežto otci neadertálští muži). Sykesová ale důsledně a zřetelně odděluje svůj názor od faktů a nabízí čtenáři dost inforací na to, aby dospěl k jinému úsudku než ona, což je neobyčejně fér. Asi mi ani nevadí poslední dvě kapitoly, kde autorka prohlásí názor, že neandertálci byli méně vyspělí než soudobé formy Homo sapiens, za projev bělošské nadřazenosti (wtf...), načež se pustí do dokazování globálního oteplování. Jedinou spojnicí s předchozím textem je přitom varování, že vymřeme-li my, vymřou v nás i naši „nesmrtelní milovaní“ neandertálci. Aha, ok. Ale i přes určité podivínství (nebo díky němu) je to famózní.

Je bohužel vidět, že to psala ženská. Protože bylo nezbytný nacpat všude příběh. Celá knížka je napěchovaná citečkama, což mě bohužel tak vadilo, že i přesto, že jsem se dozvěděla spoustu pro mě nových informací a koukla jsem i pod pokličku archeologie, nemůžu dát víc jak tři hvězdičky. Knížce by slušelo notné proškrtání. Ale čtenářům, kteří kromě faktů chtějí v populárně naučné literatuře i nějakou tu omáčku, se bude číst dobře.