Návrat

I šťastné okamžiky v dějinách mohou tisícům lidem přinést smutek a trápení. V Portugalsku roku 1974 skončila diktatura africké kolonie získávají nezávislost. Což ale pro místní Portugalce znamenalo, že se v zemi, kde žili roky a často se i narodili, staly nevítanými osobami. 800 000 tisíc Portugalců přijelo během několika měsíců do 9 milionového Portugalska. Často pouze s jedním kufrem na osobu. Ruiovy rodiče přijeli do Angoly z ekonomických důvodů. V Angole se jim dařilo. Našli své Eldorádo. V pěkném domě vychovávají dvě děti. Dlouho odolávají tlaku na návrat. Až už je skoro pozdě. Nakonec matka a dospívající děti odletí. Otec je zadržen povstalci a nemají od něj zprávy. Celý příběh sledujeme Ruiovýma očima. Mladík Portugalsko zná jen z vyprávění. A najednou se ocitá v pokoji přeplněného hotelu. Co na tom, že má 5 hvězdiček, když na výdej oběda čekáte dvě hodiny. Netráví v něm týden, ale měsíce. Navrátivší nejsou v zemi nijak zvlášť vítáni. Pro místní jsou to bývalí kolonizátoři, lidé, kteří „dostávají všechno zadarmo“ — bydlení, jídlo, oblečení. Panuje strach, že vezmou lidem práci. Rui to cítí i ve škole, v drobných gestech, v přehlížení. Rui je typický zástupce své generace. Je plný dobových předsudků. Vůči černochům, vůči homosexuálům, vůči ženám i vůči tomu, jaký má být on sám muž. Návrat není snadná kniha. Je psána hutným, neuhlazeným jazykem. Není snadné ji číst ani strávit. Sledujeme proud myšlenek, vzpomínek a příhod. Historie tu není vysvětlována ani zpřehledňována, během čtení jsem často googlila, neb mě toto téma zajímalo. Návrat je výpověď o vykořenění, vině, studu a o tom, jaké to je vrátit se do země, která vás už nechce.

Z evropských mocností Portugalsko nejdéle lpělo na svých koloniích a 13 let válčilo s hnutími za nezávislost. Teprve v roce 1975, kdy byl v Portugalsku svržen diktátor Salazar, změnil se i přístup ke koloniím a ty během několika měsíců vytouženou nezávislost získaly. Jenže co s půl milionem Portugalců, kteří do té chvíle v koloniích žili a z tamního přírodního bohatství i svého výsadního postavení kolonizátorů těžili? Zůstat znamenalo riskovat život. A tak se narychlo sbalili a prchali do “mateřské” země. Většinu svého majetku museli v koloniích nechat. Ti, kdo prchali jako poslední, mohli být rádi za místo v letadle a nepobrali skoro nic. Mezi posledními prchá z Angoly i rodina čtrnáctiletého Ruie, vypravěče románu. Jeho otec si dlouho nechtěl připustit, že impérium končí. Připustil si to až ve chvíli, kdy rodině začalo jít o život. Zrovna se chystají vyrazit na letiště, když před domem zastaví auto plné ozbrojených černochů. Odvezou otce neznámo kam. Matka, sestra a Rui musí odletět bez něj. Neví, co si bez hlavy rodiny počít. V Portugalsku je úřady spolu se stovkami dalších navrátilců ubytují v hotelu, který byl pro to určen. Všichni čekají, aniž by pořádně věděli na co. V Portugalsku nemají zázemí. V koloniích byli bohatí, ale teď nemají nic a ani jejich vlastní příbuzní o ně nestojí. Místní je považují za cizince a ztělesnění minulého režimu. Ruiovo vyprávění připomíná proud vědomí. Popis přítomnosti se prolíná se vzpomínkami na minulost. Věty i odstavce jsou dlouhé. Přímá řeč není nijak graficky odlišena a proto není vždy jednoznačné, co jsou repliky a co Ruiovy myšlenky. Přesto a nebo právě proto se text čte hladce. Ty z nás, kdo nejsou líní googlit, zdrží jen časté zmínky jmen a dobových reálií. Vše vidíme z Ruiova úhlu pohledu. Ten je plný předsudků, ve kterých byl vychován. Postupně ale pozorujeme změnu Ruiova vnímání, jak ho složitá situace nutí dospět. Návrat mě napínavou formou seznámil s historií, o níž jsem doteď neměla ani tušení.