Naušika z Větrného údolí

Druhý díl Naušiky je po většinu času bitevní vřavou, kde akci oddělují jen chvíle oddechu. Trochu mi to připomíná Pána prstenů: Dvě věže, což zpětně vnímám zjednodušeně jako takový akční most mezi 1. a 3. filmem slavné trilogie. To ale ději nijak neubírá na kvalitě a zajímavosti. Jestli jsem u první knihy o Naušice myslel na letecké bitvy z válečných filmů, tady už je to CELÉ jak válečný film, i s náznaky všech hrůz a lidských zrůdností, které válka přináší. Mám tendenci vidět Naušiku spíše jako fantasy pohádku, o to víc pak člověka zamrazí při zmínkách o umučení k smrti apod. Obdivuju Mijazakiho práci s monarchóny, obřími hmyzími monstry, která se tu valí krajinou a pustoší vše, co jim přijde do cesty. Fakt to nejsou žádná roztomilá zvířátka, přesto s nimi budete soucítit a možná vás až dojmou. Když už jsem zmínil roztomilost – chybí mi Teto!:)) Tohoto drobného křížence mezi liškou, kočkou a pokémonem (vypadá trochu jak Vulpix), kterého nosí Naušika na rameni, jsem si zde skoro nevšiml, což je škoda:) Jinak problémem zůstává špatná rozlišitelnost postav a svým způsobem i formát knihy. Ačkoliv je větší než u běžných mang, stejně je to na Mijazakiho kresbu málo a bylo by fajn k ní přikládat lupu, aby čtenář zvládal vše, co se na jednotlivých panelech děje, rozklíčovat. Ve finále ale opět nemůžu jít pod pětihvězdičkové hodnocení. Hlavní hrdinka je odvážná a dobrosrdečná, takže se jí nedá nefandit. Příběh je epický, myšlenky mají hloubku. Baví mě to a jsem velmi zvědavý, co bude dál.