Nastává nelítostný boj, ve kterém jsou všechny triky dovoleny a ve kterém bude vyřazena celá polovina adeptů. Ještě tu mám na stole šestého Naruta a furt tady na mě čumí. Tak jsem ho vzal a začal číst. Bohužel předešlé příběhy nemají žádnou tendenci něco měnit a příběh si prostě mele stále tu svou. Akorát sem tam změní prostředí. Naruto je stále jen hrrr a pak brrr a všichni vrrrr a zase zklidnění a řev – já to dokážu!!!!! a zase hrrrr a všichni vrrrr – dokolečkadokolalalalala.........@{&#$ߤ*\ Nuda. Sem tam se najde něco dobrého, ale není toho moc. Malá ochutnávka: NARUTO: Potřebuju vyčůrat. SASUKE: Jak se opovažuješ takhle před dámou?! Mazej do křoví, pitomče! SAKURA: Ale u Sasukeho by mi to nevadilo chichichi. NARUTO. Teda lidi, to byl ale proud! Hnedka je mi líp. Možná se mi to zdá, možná ne, ale některé malé kresby jsou slušné a více propracované. Možná měl mistr Masaši Kišimoto víc času, než jen týden na další sešit. Asi není nejlepší kreslit a psát si zároveň scénář. Nebo je to jen o penězích. Seká Narutu jako Baťa cvičky. Tak a je tu velká změna. Pan spisovatel a kreslíř v jednom totiž už na to není sám. Na konci několika sešitů představuje svůj tým. Ano, slyšíte dobře, on má tým. Proto se mi zdá kresba lepší, vlastně nezdá, ona je lepší. Jednolistové „Představení asistentů“ mi dává za pravdu. Tak snad bude zlepšení i ve scénáři. Jako příklad dobré a zlepšující se kresby mohu poukázat na úvodní list příběhu #47 nazvaného „Predátor!!“ a přidám i dvojstránkovou (!!!!!!) kresbu z příběhu #48, nazvanou „Cílem je!!!“ Ano, konečně můžu napsat, že je tu také krásný celoplošný obrázek. Citát. Nenechám se přeměnit na kopu hadích hoven!!! Tak sice scénáristicky je to stále divočina (to se možná mnohým líbí), plná akčních scén, ale doplněna již celkem dobrou kresbou. Dokonce i vzájemné souboje dvou, tří osob jsou přehlednější, než v předcházejících knihách. Nejvíce mě zaujala postava Rocka Leea, celkem vyplašenka, ale borec. Jenže pak chytil veverku a …. no co vám budu povídat. Co za člověka provede něco takového....ššššust. Tak snad bude sedmej příběh zase o něco lepší.

Tentokrát jsem se maličko nudil, k čemuž přispěl i chaos v postavách. Přestože se celá zápletka točí kolem boje, ty nejzajímavější figury v polovině odpadnou a my čekáme, až se pochlapí jedna z ústředních hrdinek, kterýžto zvrat přijde až na konci a odstartuje tak další kolo akce, na jejíž dokončení si však budeme muset počkat do dalšího dílu. Taky jsem se špatně vypořádal s nástupem Ino, jelikož se mi permanentně pletla se Sakurou, ale uznávám, že to je můj problém. Zkusím se pro příště polepšit. Na jednu stranu obdivuji tuhle sérii kvůli její rozsáhlosti (přeci jen dvaasedmdesát knih je už slušný výkon), zároveň však začínám pochybovat o tom, že toho bude využito k nějaké skutečně velkolepé epice. Zatím jsem svědkem pouze dílčích sekvencí, v nichž Masaši Kišimoto vytahuje na světlo boží stále nové varianty bojových technik, které mě ovšem příliš neoslovují, protože jsem se v jejich vnitřních pravidlech už dávno ztratil. A tak pořád čekám, kdy se rozehraje něco opravdu zajímavého.