Náraz

Pro mě osobně nesmírně zajímavá generační výpověď. Ve shodě s tím, že knihu napsala skupina autorů, jde o výpověď o skupině. Německé alternativní mládeže 80-tých let, punk-anarchistických squatterů Západního Berlína. --- Pro lidi, kteří Berlín znají, dokreslí tento dokumentární román leccos ze souvislostí, které jsou ve městě nějak vnímatelné dodnes. Osobně se mi forma dokumentárního románu velmi líbila, i střídání kapitol vyprávěných Thomasem, či Louisou (není těžké pochopit, že jde o dva z autorů) a kolektivním hlasem celé skupiny. --- Společný "hlas" není samoúčel - u squatterského hnutí šlo ve velké míře o praktickou možnost žít jinak a společně - komunitně. Možnost, jejíž potíže kniha popisuje opakovaně, ve vývoji a velmi autenticky - a kriticky, prostě takovou jaká reálně v realizaci byla... --- Je pro mě stále kuriózní, jak rozdílná a romantizující byla levicovost alternativních lidí 80-tých let na Západě, v kontrastu s reálným socialismem, který měli téměř na dosah, nejen na druhé straně Zdi, a přesto byl pro ně nečitelným a nedostupným světem, který jakoby byl mimoběžný s jejich vlastními ideály. --- Kolem politických témat příběh krouží neustále, mnoha způsoby, včetně filosofického hledání, popisem demonstrací, bojem se systémem, v někdy v komických momentech (odmítnutý zoufalec žádající o azyl ve Východním Německu), jindy tragických, jako v případě pro knihu klíčové autonehody v Československu a následného pobytu v nemocnici v Ústí nad Labem. --- Kniha ale má v mnoha ohledech co říct i k dnešku, není to jen dokument, záznam, zpráva o jedné generaci. Je kombinací téměř sociologického psaní a osobní, velmi autentické zkušenosti - a sociálně-politických otázek, které nemizí. --- A když jsem pak poměrně rychle našel odkaz na výtvarné dílo Bettiny Munk alias Louisy, jejíž dílo HAMBURG – SPANIEN, instalace tematizující průchod kómatem, v knize popisované v posledních kapitolách, skutečně existovalo (https://aufprall.net/a/the-making-of-hamburg-spanien-die-reise/) přitažlivost dokumentárního románu jako žánru a konkrétně této knihy, pro mne ještě vrostla. --- A také proto, že jsem v Berlíně žil, většinu v knize popisovaných míst trochu znám a vědět, jak to tam vypadalo před pár desítkami let, kdo tam a jak žil, je pro mne silně inspirativní.

Formou dokumentární román, obsahem zápisky levicových extremistů, konkrétně skupiny squatterů a anarchistů ze Západního Berlína 80. let minulého století otevřeně sympatizujících s RAF, tedy Rote Armee Fraktion (česky Frakce Rudé armády) - ultralevicovou teroristickou městskou guerillou pod vedením Andrease Baadera a Ulrike Meinhofové, která tehdy z ideologických důvodů povraždila několik desítek lidí - nejčastěji se uvádí asi 34. O to, že politologická přímka se postupem doby ohnula do kruhu a extrémní levice se v mnohém podobá extrémní pravici, se lze přesvědčit i v této knize. Společný je rovněž i antisemitský prvek - nacisté ve 30. letech majetek a nemovitosti Židům tzv. ,,arizovali", tedy zabavovali bez náhrady, extrémní levice týmž Židům domy tzv. ,,vyvlastňuje", chová se v důsledku stejně jako nacisté. Z pohledu squattera je jedno, že židovský majitel ,,vyvlastněného" domu je jediným přeživším Osvětimi z celé jeho početné rodiny, což popisuje doslova neuvěřitelná scéna na straně 205, cituji: ,,Vyvlastnit prostory, když našinec nemá kde bydlet, je důležitější než Osvětim!"