Náměstí Říšského kancléře

Náměstí Říšského kancléře je navzdory tomu, že vypovídá o dobách dávno minulých, silně aktuální knihou. Její text plyne pomalu a neobsahuje přímou řeč. Hans vzpomíná a přemítá, zda si všechno pamatuje přesně. Navíc může být i nespolehlivým vypravěčem, který si některé události přizpůsobuje tak, aby se sám jevil v lepším světle. Čtenář přitom tuší, kam příběh směřuje, a ví, že to, co musí nevyhnutelně nastat, nebude pěkné. S Hansem pronikáme do berlínského polosvěta dvacátých a třicátých let, kdy alkohol tekl proudem. Svou sexuální orientaci skrýval i tehdy, ale o život mu kvůli ní začalo jít až později. Město žije vlastním bohémským životem, jak známe například z muzikálu Kabaret, jeho obyvatelé si nic netušící užívají pouze přítomnost. Jenže bezstarostnost postupně mizí. Nadšení střídá nejistota hospodářské krize a tu posléze nahrazuje strach z nastupující diktatury. Změna nepřichází jako jediný velký zlom. Plíží se nenápadně, až je najednou pozdě. To, co ještě nedávno působilo jako samozřejmost, se stává minulostí. A to, co by dříve bylo nemyslitelné, začíná být součástí každodenního života. Při čtení si nelze neuvědomit, jak křehká demokracie je a jak málo někdy stačí, aby ji vystřídalo jiné zřízení. Stačí několik oportunistů, jako je Magda Goebbelsová, která se chtěla především mít lépe, a také lidé jako Hans, kteří ze strachu či pohodlnosti zavírají oči před tím, co se kolem nich děje. Za všechno se platí, a to i za rozhodnutí nedělat nic. Ačkoliv jde o svíravé a těžké čtení, při němž předem tušíte, jak se všechno vyvine, rozhodně si zaslouží vaši pozornost. Nejen svým tématem, ale i způsobem, jakým je kniha napsána. Nečekejte velké zvraty, ale příběh obyčejných lidí, z nichž jedni dějiny utvářeli, zatímco druzí kolem nich procházeli se zavřenýma očima. A nezbývá, než si pokládat otázku, zda dnes nezavíráme tak trochu oči i my.

Nehodnotí se mi úplně snadno, protože po literární stránce to bezpochyby JE kvalitní kniha. Pokud ale mám být skutečně subjektivní a upřímná, tak pro mě byla velkým zklamáním. Podle anotace jsem čekala rozsáhlejší zpracování životního příběhu Magdy Goebbelsové. Z něj se tady nedozvíte ale prakticky vůbec nic. Vypravěč příběhu (její krátkodobý milenec) se soustředí spíš na vzletné a éterické popisování toho, jaký z ní má dojem, jak ji vnímal kdysi a jak se změnila s Goebbelsem. Víceméně nicneříkající. Samotná Magda tu rozhodně nehraje tak velkou roli, jak jsem si představovala. Příběh se z devadesáti procent zaměřuje na politickou situaci, která předcházela druhé světové válce. Ale i když si myslím, že o válce vím dost, bylo to pro mě komplikované čtení plné politických stran, směrů, názorů a postav, ve kterých jsem se ztrácela. Ani hlavní hrdina tu nehraje tak velkou roli, jak by se očekávalo. Spíš jenom prožívá/přežívá, vůbec se s ním během čtení neztotožníte, kromě jeho orientace a hrubého nastínění politického smýšlení se o něm vlastně taky nic nedozvíte. No... nemůžu tuhle knihu úplně s čistým svědomím doporučit. A to ani těm, kteří mají romány z období války rádi. A už vůbec ne vám, kdo čekáte nějaký biografický příběh jedné z nejznámějších tváří nacismu. Škoda. A co ještě nesmím zapomenout vypíchnout, jsou absolutně odstrašující přímé věty. Jeden příklad za všechny: Bylo mi to líto? zeptal se mě. To ději dodalo ještě větší chaos, než by mi bylo milé.