Najvzdialenejšie pobrežie

Tretí diel série Zememorí v sebe nesie krásne posolstvo generačnej obmeny a udržania rovnováhy vo svete. Obsahuje viacero veľmi múdrych úvah o živote a smrti. Zo všetkých troch má podľa mňa najzaujímavejší námet. Téma vyčerpávania mágie vo svete sa vo fantasy len tak nevidí. Zároveň však aj táto kniha trpí tým, čím trpia predchádzajúce diely – prílišnou stručnosťou a jednoduchosťou. Postava mladého princa Arrena je veľmi sympatická, aj keď pôsobí dosť synteticky, strojene, až príliš dokonale. Čo ma však sklamalo, je záver knihy. Čakal som väčší konflikt, väčšiu interakciu, vyhrotenejšie emócie. Vlastne by sa dalo povedať, že práve tie emócie chýbajú najviac. Človek si nemá šancu vytvoriť vzťah k postavám, o ktorých vie iba nevyhnutné minimum. Najvzdialenejšie pobrežie má celkovo melancholický nádych. S odstupom pár dní som rád, že mám túto sériu prečítanú, ale hlavne od tohto dielu som čakal výrazne viac. Hoci ma to mrzí, tvorba Le Guin sa medzi moje najobľúbenejšie nezaradí.

Tento díl byl naprosto kouzelný, co se týče filozofických otázek o smrti a jak si ji vlastně představujeme. Arren byl sympatický už od začátku. Hrozně mě bavil, tím jak přemýšlel o sobě a měnil na sebe názor. Ged, už jako starý arcimág byl pořád ohromující, co se týče jeho vlastností. Líbil se mi opět vývoj postav a odkazy na předchozí díly. A konec... ten byl perfektní. 4,5* „Arrene, nejenom ve snech se setkáváme s něčím, co trvá, přestože to dávno upadlo v zapomnění, a říkáme věci které nám připadají nesmyslné, protože ještě neznáme jejich pravý význam.“ „Myslím že vím, proč jsi řekl že jenom lidé konají zlo. Dokonce i žralok je nevinný -zabíjí, protože musí.“ „Bylo to tím, že srdcem poznal, jak je realita prázdná: bez života, bez tepla, bez barvy či zvuku, beze smyslu. Žádné výšiny, žádné hlubiny. Celá ta krásná hra tvarů, světel a barev na moři a v očích lidí nebylo nic víc než hra iluzí v mělké prázdnotě.“