Najvzdialenejšie pobrežie

Napínavé. Tuším, že to skončí dobře, ale že to bude tak bolet, netuším. Ten přístup mladého prince Serena byl ukázkový, pochyby, nejistota, ale nakonec důvěra a pochopení. To už není Harry Potter, to není Zaklínač, možná už se to blíží Panu prstenů. Ten, kdo má udělat to, co má, to udělá, protože přijímá, že musí. I když za to hodně zaplatí. Trochu mi to připomnělo i Bradburyho Tady přichází něco zlého. Strach ze smrti i ze života, ale klidné přijetí obojího. Nádhera.

Tento díl byl naprosto kouzelný, co se týče filozofických otázek o smrti a jak si ji vlastně představujeme. Arren byl sympatický už od začátku. Hrozně mě bavil, tím jak přemýšlel o sobě a měnil na sebe názor. Ged, už jako starý arcimág byl pořád ohromující, co se týče jeho vlastností. Líbil se mi opět vývoj postav a odkazy na předchozí díly. A konec... ten byl perfektní. 4,5* „Arrene, nejenom ve snech se setkáváme s něčím, co trvá, přestože to dávno upadlo v zapomnění, a říkáme věci které nám připadají nesmyslné, protože ještě neznáme jejich pravý význam.“ „Myslím že vím, proč jsi řekl že jenom lidé konají zlo. Dokonce i žralok je nevinný -zabíjí, protože musí.“ „Bylo to tím, že srdcem poznal, jak je realita prázdná: bez života, bez tepla, bez barvy či zvuku, beze smyslu. Žádné výšiny, žádné hlubiny. Celá ta krásná hra tvarů, světel a barev na moři a v očích lidí nebylo nic víc než hra iluzí v mělké prázdnotě.“