Nájemný vrah

Autorův "lstivý" styl mne zase dostal. Děj rozvíjí velice pomalu a "nenápadně", zejména formou "nic neříkajících dialogů a monologů" posouvá rafinovaně události kupředu. Při tom postavy - z různé úrovně společenského žebříčku - vyjadřují autorovy názory na dění lidské společnosti. A tak tyto knihy čtu pomalu a přemýšlím o nich. Podle mne toto není detektivka, ale jakýsi pokus o politický thriller se společenským pozadím. Upozornění: "Nájemný vrah" a "Revolver na prodej" jsou identické příběhy - knížky pod různým názvem.

„V životě nepocítil k nikomu sebemenší záchvěv něhy, k tomuto obrazu byl stvořen a na tento výsledek byl podivně hrdý. Nechtěl, aby se to změnilo. Najednou si s hrůzou uvědomil, že jestli chce uniknout, musí být sám sebou víc než kdykoli předtím. Něha z vás rychlého střelce neudělá." Pod maskou detektivního příběhu nám Graham Greene předkládá dílo, které má hned několik vrstev – číst Nájemného vraha jen jako žánrovku na ukrácení času by byla škoda, myslím. A ani by to možná nefungovalo – obávám se, že milovníkům detektivek by některé aspekty mohly překážet a působit na ně rušivě. Z obvyklého kriminálního vzorce se vymyká silný sociální apel, místy to vyvolává až „steinbeckovské“ rozhořčení nad světem, ve kterém nejen že nemají všichni stejné šance, ale mnozí nemají prostě šanci vůbec žádnou. Ale nejsilnější stránkou knihy je vnitřní portrét nájemného vraha Ravena, který se právě vnímá jako člověk totálně vyčleněný ze společnosti, je to „zakyslý, zatrpklý, zaťatý tvor“. Greene z toho trochu viní nezpracované trauma z dětství. Nebo lépe řečeno: životní situaci, která mu nedovolí nespravedlnosti z dětství (které zažívá každý) vstřebat, zpracovat, nechat zahojit. Raven si ji naopak nějak pomyslně natruc nakreslí do erbu a v gestu odmítnutí se rozhodne vyniknout ve zlu a chladné krutosti, když už ta cesta dobra a něhy pro něj není možná. Je na sebe v tomto smyslu nějak zvráceně pyšný a zvráceně si v tom libuje. Greenův životopisec Čulík ho proto dokonce přirovnává ke Camusovu Meursaultovi (to mi přijde přehnané, ale aspoň mi to připomíná, že jsem si chtěl Cizince zase po čase přečíst). Setkání s přirozeně dobrou a vstřícnou Annou je pro Ravena šokem, znejistí ho a zatřese jeho jistotami. Ale k trvalému přehodnocení životního postoje nemůže dojít. Přáli bychom mu to, jasně, ale nepůsobilo by to věrohodně. Nejen že na to s Annou stráví příliš málo času a je ve své outsiderské stylizaci příliš zabetonován. Hlavně by musel přiznat svůj chybný úsudek o světě a sám se změnit. Doslova zahodit celý předchozí život. To nemůže klapnout. Možná nějak můžeme cítit, že Raven by se k Anně hodil lépe než její přítel policista, ale Greene čtenářstvu med kolem úst nemaže a to co směřuje k tragickému konci, to také tragicky skončí. Nájemný vrah je dílo patřící do Greenovy ranné tvorby, možná proto působí místy trochu nedopečeně. Některé vedlejší postavy jsou neživými obrazy svých typů, nejvíce sir Marcus, ale také třeba Acky a jeho družka. U Ravena zase zarazí ten jeho důraz na rozštěp rtů – na tom sice Greene výmluvně ilustruje, jak destruktivní vliv na člověka má, když sám sebe identifikuje s nějakým svým hendikepem, jen je to zde trochu příliš doslovné (o 15 let později bude zdravotní postižení jiné jeho postavy, Bendrixe v Konci dobrodružství, zapracováno mnohem víc přirozeně, víc organicky). I tak je ale v mých očích Nájemný vrah zajímavá kniha, překračující hranici svého žánru.