Náhrada nemajetkové újmy na zdraví a při usmrcení

Máte-li hned na první stránce syntaktickou chybu, vypovídá to o mnohém. No dobře, nevypovídá, ale chtěl jsem to zmínit. Kniha není špatná v tom smyslu, v jakém špatnost v poslední době u některých knih zmiňuji. Je na vysoké úrovni co do použitých zdrojů (je jich dost a značná část je zahraniční) a (množství) komparatistiky. To z ní samo o sobě nedělá nijak kvalitní čtení. V prvé řadě - je naprosto chaotická. Od počátku místí poměrně nepřehledně úpravu OZ, ABGB a BGB, přičemž cituje ohromné množství zákonných ustanovení, ovšem v textu. To čtenáři zásadně stěžuje orientaci v toku textu, který je kvůli tomu zcela nepřehledný. V tom smyslu lze dokonce říci, že to autor s komparací dokonce přehnal. Přitom se mi nezdá, že by z komparace na první dobrou činil závěry pro domácí úpravu – a v takovém případě je komparativní postup neužitečný. Další složkou přidávající na chaotičnosti je skladba kapitol. Například historická kapitola patří na první, maximálně druhé místo. Tady je uprostřed 4. kapitoly, má dvě zcela zbytečné stránky a následuje kapitola o zdrojích stejné kvality. Kapitoly jsou krátké, nejdou do hloubky a strašně rychle se tak střídají bez většího smyslu. Vedle toho autor presentuje některé názory, které po mém soudu nejsou úplně v pořádku, aniž by se s nimi argumentačně vypořádal. První zásadní chyba - 2958 podle něj obsahuje tři samostatné nároky. Sice bolestné, snížení společenského uplatnění a jinou nemajetkovou újmu. Ale takový názor vůbec není samozřejmý a při očividné diskontinuitě právní úpravy je na první pohled, i z hlediska ryze logického, pojetí jednotného nároku. To je ostatně právně přístupnější a lépe se s ním pracuje – například co do vyčíslení určení petitu, či co do výše požadované náhrady. Dá se argumentovat pro opak? No jistě. Ale autor tak nečiní. (Další projev chaotičnosti – autor někde na straně 20 konstatuje bez argumentace pluralitu nároků, vrací se k tomu ale na str. 88 kde ji "obhajuje", po mém soudu ale zcela nepřesvědčivě.) Druhá zásadní chyba je akceptace sankční funkce náhrady nemajetkové újmy. Jen proto, že to plácají soudy, neznamená, že máme takové nesmysly opakovat. Naše úprava je výhradně kompenzační a sankční charakter per se postrádá. Vzhledem ke kontinentálním základům našeho právního řádu a zásady nulla poena sine lege je pak jasné, že chybu udělaly soudy, ne zákonodárce. Takový autorův postoj pak už není odargumentovatelný, svědčí spíše o jistém nepochopení našeho systému náhrady škody co do jeho fundamentu. Našly by se další, ovšem spíše méně významné polemiky hodné body. Například příklon autora k tomu, aby znalci určovali přímo výši náhrady škody - tak mi to alespoň plyne z textu - tj. pouze neklasifikovali typy škod, ale přímo je finančně hodnotili. To má být ale, metodika, nemetodika, rolí soudce. Nejsem si ale zcela jist pozicí autora v této věci, z textu neplyne zcela jasně. Nesamozřejmá je také autorova (ovšem argumentačně podložená, to jo) přechodu práv z nemajetkové újmy. Kritizuje například představu, že by na rodiče jako dědice přešel nárok z újmy na zdraví poškozeného dítěte, protože by byli odškodnění dvakrát – jednou přešlým újemným nárokem, jednou nárokem z usmrcení. Po mém soudu taková kritika není samozřejmá. Takový přešlý nárok totiž kompenzuje snížení životní úrovně primární oběti, která se může promítnout do životní úrovně oběti sekundární. V tomto případě by dítě mohlo jednoho dne mít vyživovací povinnost vůči rodičům. Samotným poškozením dítěte by byla snížena tato vyživovací povinnost. Nárok z náhrady újmy kompenzuje toto snížení životní úrovně primárně u dítěte, sekundárně v podobě vyživovacího nároku u oběti sekundární. Přechod náhrady škody je tak zcela logický, protože kompenzuje daný sekundární nárok. Samozřejmě při plném respektu k §1475, který ovšem považuji za zcela nešťastný. Nu a to je z mé strany asi vše. Třeba upozornit – četl jsem první vydání, k tomu novému jsem se ještě nedostal. Tak doufám, že v něm třeba bude pojednáno o kategorii schockschaden - újmy ze šoku, která v prvém zcela chybí a ke které máme novou judikaturu. Celkově kniha není úplně špatná. Ale jakkoliv bych jí jisté chyby odpustil, a odpustil bych jí i jistou chaotičnost, odpustit obé, to je moc.