Naděje: Tragédie

Hodně nekorektní, hodně vtipné, hodně mrazivé. Současně se musíte na tento druh černého humoru naladit, protože někdy jsou pointy jako úder blesku, nejdřív se leknete, a pak si řeknete - neuvěřitelně trefné… Hlavní hrdina Solomon Kugel, programově pesimista, který řeší, u koho by se ukryl při budoucím holocaustu nebo co by si vzal s sebou do Osvětimi, mi byl střídavě blízký, až mi ho bylo jako věčného smolaře líto, a střídavě byl na zabití. Plus za četné odkazy na literaturu, pro našince asi nejzajímavější využití - rovněž vtipně nekorektní - Kafkovy Proměny. * „A co když to opravdu je Anne Franková? Nedalo se to vyloučit – už našli bývalé nacistické důstojníky v Riu, velitele koncentračních táborů v New Jersey. Proč by se nemohla slavná pamětnice ukrývat ve Stocktonu? Dokázal by něco takového přijmout? Co kdyby přijela policie, vyvlekli by ji z domu, a zjistili, nedejbože, že je to opravdu Anne Franková? Že je naživu? Nikdy by se už nezbavil nálepky člověka - žida -, který na Anne Frankovou zavolal policii. I kdyby přežil tu ostudu, i kdyby vstřebal tu hanbu, nikdy by nepřežil výraz na matčině tváři, až by to zjistila. To už by bylo snazší přežít samotný holocaust. Můj vlastní syn, povzdechla by, a práskne Anne Frakovou. To jsi musel zavolat policii? vyčetla by mu. Že jsi nezavolal rovnou doktoru Mengelemu, nemáš číslo, nebo nebere telefon?“ * „Slyšel jste snad někdy o něčem tak odporně optimistickém jako konečné řešení? Nejenom že by vůbec mohlo existovat řešení - čehokoliv, když stále musíme léčit rýmu -, ale navíc ještě konečné! Tolik naděje, co Fűhrer měl… Snílek! Dokonce romantik, že? Když zabiju tohohle, zplynuju tamtoho, všechno bude, jak má být. Tohle tvrdím s absolutní jistotou – každé ráno, když se Adolf Hitler probudil, uvařil si kávu a zeptal se, co může udělat pro to, aby zlepšil svět. Jeho odpověď všichni známe, ale odpověď není tak podstatná, jako otázka. Ještě naivnější a optimističtější než konečné řešení je však absurdní prohlášení, které z konečného řešení vzešlo – už nikdy znovu. Kolikrát od „už nikdy znovu“ se to nikdy znovu stalo? Třikrát? Čtyřikrát? A to pouze počítáme, o čem víme. Mao? Optimista. Stalin? Optimista. Pol Pot? Optimista. To je dobré pravidlo pro život, pane Kugel. Je jedno, kde žijete nebo kde jste se narodil, v momentě, kdy někdo povstane a slibuje, že na světě bude lépe, utíkejte. Schovejte se. Pesimisté plynové komory nebudují."

Kouzlo tohoto textu stojí a padá na těžko změřitelné kadenci myšlenek a úvah pana Solomona Kugela. A ta vám buď sedne, nebo nesedne. Je to jednoduché. Vlastně není. Ještě si stačí přivyknout častému odstavcování, absenci uvozovek a přebíhání z první osoby do třetí. Dál musím určitě zmínit jeho dialogy – s manželkou, matkou, realitní makléřkou, Staroušem nebo profesorem Jóvišem, protože i ony v sobě skrývají nejednu chytrou formulaci. A Anne Franková? Těžko uvěřit, těžko hodnotit. Doporučuji ale tuto knihu přečíst - jak těm, kteří mají námitky vůči její rozmazlenosti, sebevědomí a nevděčnosti, tak těm, kteří Annu vidí naopak jako vyzrálou a silnou, neboť tady má od každého něco. Zvláštní kniha...