Nadčasové povídky

Při čtení těchto povídek jsem téměř slyšel hlas Šimka, Krampola nebo Soboty a tak jsem se i zasmál. Nevím, jestli se budou tolik smát i ti, kteří se narodili v devadesátkách nebo po nich. Nadčasové povídky to sice trochu jsou, ale je zde i mnoho narážek, které už dnešní čtenáři nemusí bez přípravy vůbec pochopit. Byla to krásná léta pod psa, o tom žádná.

Kdepak, já té společné tvorbě Šimek+Krampol nikdy na chuť nepřijdu. "Tak proč jsi to hergot četl?" ptáte se. No kvůli Miloslavu Šimkovi, abych si zase o trochu víc ucelil obrázek o tomto jeho tvůrčím období, kdy se po rozpadu skvělé trojice s Luďkem Sobotou a Petrem Nárožným, a před seznámením se Zuzanou Bubílkovou, pokusil navázat na tvorbu s Jiřím Grossmannem... A u pokusu zůstalo, protože zkrátka není Jiří jako Jiří a na povídkách je to vidět. Chybí jim pointy, jsou napsané jakoby narychlo, nepromyšlené, často jde o sled různých více či méně vtipných nápadů, tu lacině satirických, tu ještě laciněji lechtivých... Úplně stydět se pánové nemusí snad jen za Jak jsem prodával kapry a Můj otec zahrádkář, které jsou myslím nejpovedenější. Miloš Schmiedberger je přítel Jiřího Krampola a je jasné, že na jeho a Šimkovu tvorbu pohlíží úplně jinak než já. Nemůžu mu to mít za zlé, bavili se i návštěvníci jejich představení, ale pro mě je tohle zkrátka humor, který svoji dobu nepřežil. O nadčasovosti v názvu knihy nemůže být bohužel řeč._____P.S. Kniha je ale moc hezky udělaná, líbily se mi tak trochu šlitrovské ilustrace Lucie Loosové, kvalitní papír, minimum chyb a obsáhlá fotogalerie na závěr (které ovšem žalostně chybí popisky).