Nacisté a nadpřirozeno

To takhle jednou v místním sůprmárketu zvočím akci „knížka za babku“, kde pod titulním „Náckové a čárymáry“ hezky od srdíčka hajluje Hitler, Himmler a nějaký třetí čičmund v kozačkách...patrně Elonův děd. Nekupto. Spíš než nějakým hlubším, systematicky utříděným výkladem je dílko letem-světem pelmelem výstředností...snad ale i dokladem o pestré živelnosti, s níž do sebe německá frančíza nacismu (na základě různých vnějškových/zkratovitých podobností a bez ohledu na logiku) absorbovala co se jí hodilo do širšího mytologického a pseudo-historicky legitimizujícího rámce nadřazenosti árijské rasy (projekt Ahnenerbe) příchodu nadčlověka (osvícení, povznesení se na úroveň vyšší, intuitivní/duchovní bytosti), ovládnutí mocných „podzemních“ sil (prána – čchi - čakry – vril), dějinného okamžiku a obnovy zlatého věku (cyklický čas, věčný návrat). Vnitřní kruh, aspoň mám ten dojem, se řídil spíše mystickým myšlením východu (hinduismus a buddhismus; zejm. co do koncepce času, ideje že je svět dílem zla a utrpení a tématicky soustředěných meditací, jež měly přivést do reality obsahy oněch meditací), vnějškově pak přejímal ritus militantního křesťanství (křižáci) říznutého germánským novopohanstvím. Za mě knížka více méně splnila očekávání. Umožnila hezky se porochnit v jíše externalizované psychózy; víc guilty pleasure, než pronikavá analýza dobového milieu...ale kdo ví? Třeba realitu odráží věrněji, než by se na první dobrou mohlo zdát. Ono totiž dost možná o nějakou hlouběji provázanou koncepci nikdy ani nešlo. Hlavní bylo boření hranic. V podvědomém smyslu šlo o exaltovaný výbuch dlouhodobě potlačovaného přetlaku a frustrací, formálně pak o „přetržení okovů otrocké morálky“, kdy je „silnějšímu“ a odhodlanějšímu dovoleno vše („Přichází nový věk magické interpretace světa, interpretace z hlediska vůle, nikoli inteligence. Nic jako pravda neexisuje, ať v mravním, či vědeckém smyslu...“) přičemž jedinou limitou je oddání se „vůli lidu“ jejímž vrcholným vyjádřením je strana a prorokem Vůdce. Významnou jednotící roli hrála také estetika mašírující pod korouhví orlice a černého slunce hákového kříže. Kdo pak exekutivně výrazněji držel opratě celého toho splašeného okultního povozu byl Himmler se svými teutonci, tvrdými a šlechetnými rytíři SS. Jelikož nemám nakoukáno dost History channelu, tak mi těžko posoudit relevanci zde vyskládané mozaiky. Autor je ale dle všeho do nacismu upřímně „zapálený“ hobík...mno, taky vydal sbírku básní o ovoci a fušoval do ufologie. Básničky jsou u mě vždy červenou vlajkou. Také skutečnost, že je kniha, místo poznámkového aparátu, opatřena jen seznamem použité literatury o něčem svědčí. Abych byl ale vůči Fitzovi fér, tak nemám pocit, že by tlačil na pilu a formuloval silné závěry; co do vlivu okultismu na hlavní potentáty (krom Himmlera, byť tam zřejmě oprávněně) je ve svých tvrzeních spíš umírněný a u těch ulítlejších poctivě dodává, že pro ně je málo, nebo rovnou žádné důkazy. Jako já se bavil...a mládeži neznalé Jitra kouzelníků (k mé potěše je zde hned v úvodu zmíněno) přináší tohle dílko aktualizovaný vhled do obskurnějších zákoutí mentalního nastavení architektů části našich novodobých dějin. 3 uspokojivě rochnivé ***