Nacismus versus okultismus v protektorátu

Edice 1938-1953 je jako bonboniéra, nikdy nevíš, na jakou kvalitu narazíš. Snad se ji Academia snaží podporovat a vydat v ní co nejvíc knih, ale u některých by to chtělo víc nakladatelské péče. Pořád je ale většina kousků dobrých, některé i výborné, takže to budu ráda zkoušet dál. Dvojbiografie pražských okultistů připomíná velmi zajímavé osobnosti, jejichž spojení dává smysl, protože jejich původ a život se nečekaně často podobaly, naopak místy jeden druhého zrcadlil - pokud si uvědomíme, že zrcadlo je obraz stranově opačný. Z obecných dějin okultních skupin za protektorátu není v knize skoro nic, z teorie oboru vůbec nic, ale to příliš nevadí, jen je třeba neočekávat okultní příručku, když jde o shrnující a vcelku stručné biografie. Přínos publikace je právě v tom shromáždění informací na jednom místě a ve vědeckém pohledu na věc, když zvlášť o J. A. Smíchovském se napsalo leccos fantastického už za jeho života. Jan Kefer a obecně české předválečné hermetické spolky by si určitě zasloužily větší zájem. Kefer sám už proto, že byl do hloubi duše upřímný demokrat, čímž se netajil ani v době, kdy ho to mohlo stát (a zřejmě stálo) krk, navíc jeho originální odbojová činnost formou útoků na Hitlerův astrál stojí za zaznamenání. Smíchovského osobnost a činnost je naopak prvoplánově přitažlivá sama o sobě, takže civilní pojetí je rozhodně ku prospěchu. A teď ty zápory. U literatury populární nebo beletrizovaného životopisu by se ledacos přešlo, u knihy naučné platí jiná měřítka. Vzhledem k tomu, že jde o rigorózní práci, mě udivilo, že nejde o výzkum v pravém slova smyslu, ale o kompilát, nota bene se nejednou ve zdrojích uvádí populární články z volnočasových médií, kapitola o Smíchovském pak snad ze dvou třetin stojí na starších publikacích M. Nakonečného. Autorka místy uvádí na pravou míru senzační a neověřitelné nebo nepravdivé informace, jinde ale téměř nekriticky čerpá z pochybných zdrojů. U Smíchovského velká část životopisu stojí na výpovědích P. Lexy před poválečnými soudy, byť Lexa jako německý konfident měl značný zájem se líčit v lepším světle a ostatní očerňovat, a navíc ke Smíchovskému cítil zřejmě silnou nenávist. To je v textu letmo zmíněno snad jednou, víc to vyplývá z kontextu. Zato fakt, že Lexa se Smíchovským byli nějakou dobu milenci, se zmiňuje při každém druhém výskytu Lexova jména coby epiteton constans, třeba i víckrát v jednom odstavci. V případě Kefera, o kterém je mnohem méně úředních zpráv, pak text z velké části staví na rozhovoru s jeho synem, kterému bylo necelých 5 let, když otce viděl naposledy, a matka mu zemřela o rok později, tudíž jeho informace vycházejí ze vzpomínek širší rodiny a přátel. Logická nejistá věrohodnost jeho vyprávění není nikde explicitně zmíněna, zato se často věty uvozují, že si pamětník vzpomíná. Nu dobrá. Bernardová se nesnaží být senzační, ale přeci jen si neodpustí některé bulvární články citovat, aniž by to bylo pro životopis podstatné. Což mě přivádí k věci, která snížila hodnocení o samostatnou hvězdu - autorka neumí zvlášť dobře psát a nevhodně používá citace v textu i pod čarou. Tohle měli v Academii vychytat, bohužel. Vypsat v jednom odstavci šest periodik, která o Smíchovského procesu otiskla článek, v šesti poznámkách citovat názvy článků, v hned navazujícím odstavci uvést titulky všech šesti článků (vypsaných dříve v poznámce) a u těchto v šesti dalších poznámkách citovat název periodika, to je vpravdě majstrštyk. Následuje citace z jednoho článku, uvedená i názvem periodika... Využití některých poznámek pro irelevantní sdělení, např. že Keferovi rodiče chovali dva bernardýny, také není výjimkou. Otravné nadužívání ukazovacích zájmen (v odstavci o 10 řádcích a 4 větách sedmkrát použito tento/tato/toto) a spíš trapně působící neustálé zdůrazňování Lexovy homosexuality jsou další formální nepříjemnosti.

Skvělá kniha. Dva protiklady ve stejné době. Pro jednoho z nich fatální. Osobnost Jana Kefera je stále nedoceněná. Zajímalo by mě, kde skončily všechny ty zabavené knihy. Nicméně tohle se autorce hodně povedlo.

Autorka si usnadnila práci zaměřením pouze na dvě z nejznámějších osobností z oboru, které už předmětem zkoumání byli dříve. Jak ale vypadalo v praxi nacistické tažení proti okultismu v případě kartářek či pouťových věštkyň? Pojednáno mohlo být z tohoto hlediska například zrovna o manželce Jana Kefera, jejíž úspěšnost v sestavování horoskopů v textu zmíněna je. Také by mne zajímal osud knih.