Na vrchol

Vydáš se na intelektuální výpravu na hranice lidského poznání – tam, kde se propojují vědecké spekulace s filozofickými otázkami – přemýšlet totiž budeš o povaze reality, času a lidského vědomí. V centru příběhu stojí jedna záhadná hora a dopisy, co rozkrývají její tajemství. Ty byly prvotní motivací pro přečtení téhle knížky /ČV – kniha začínající dopisem/. V rukou máš tak kompletní přepis Haroldovy korespondence s jeho neteří Hatie, co se nakonec ukázal být detektivním pátráním rozkrývajícím tajemství hory. Tahle hora totiž narušuje naše chápání fyzikálních konstant, přemýšlet tak budeš o časoprostoru, a taky o paralelní realitě, protože tady různé verze existence koexistují a taky se ovlivňují. Při konfrontaci s takovými jevy se pak lehce dostaneš k limitům lidského poznání a k tomu, že realita by mohla být mnohovrstevná, možná víc, než si připouštíš. A ještě na něco pozor! … poznání bez pokory může být destruktivní! Haroldova cesta vzhůru se tak stala takovou metaforou vyspělé civilizace – čím výš se hrabeš a stoupáš v pokroku, tím víc riskuješ! … že se střetneš s něčím, co tě přesahuje! Po tomhle střetu zůstaly svítit 3 z 5* … totiž, než se děj toho horského treku rozběhne, vyžaduje od čtenáře dost trpělivosti, nepůsobí tak moc přesvědčivě, spíš místo existenciálního mrazení co bys očekával máš zpočátku pocit, jako bys ses pustil po stopách Verneových hrdinů (a to mám pana Vernea opravdu ráda, jenže tohle Verne není, jen se tak trochu tváří). Přesto má tahle knížka dost silných momentů, takže 3* jsou takovým férovým kompromisem mezi zajímavými motivy a méně přesvědčivým provedením.

Kniha mi neskutečně sedla a pohltila mě takovým způsobem, že jsem ji přečetl na dvě posezení. Rozumím lidem, kteří ji hodnotí negativně, ale za sebe ji musím všema deseti doporučit každému, kdo má alespoň trochu rád sci-fi nebo záhady.