Na Větrné hůrce

Knihu jsem poslechla do letošní výzvy a zvolila jsem zkrácenou verzi. Možná to bylo dobře, protože bych asi 15 hodin deprese nedala :o) Nicméně se mi příběh líbil a určitě se k ní vrátím a poslechnu si celou. Když jsem koukala o kolik je kniha zkrácena, tak logicky mi v těch 12ti hodinách muselo dost ujít a buď se mi bude líbit stejně nebo se přidám k těm, které zklamala :o)

Jsou to vskutku milí lidé na té Větrné hůrce, po všech stránkách...:). Kdo si chce tak trochu zkazit dobrou náladu, vychutnat si morouse, choleriky, životní ztroskotance, tyrany, kteří se neštítí ničeho, tak ať sáhne po Větrné hůrce. Člověk aby pohledal tak depresivní četbu o hluboké nenávisti mezi dvěma rody, resp. o několika lidech s nenávistnou povahou, mezi nimiž vyniká především jeden, a to nenávistí doslova až za hrob. Aspoň Katku a Haretona že nechala Emily přežít:). Na druhou stranu, uvážíme-li, že Emily Brontë napsala Větrnou hůrku coby svou románovou prvotinu v 29 letech, tak nezbývá, než jí přiznat nesporný talent, já bych to teda dohromady nedal:). Pokud člověk nepochází ze zrovna rozvětveného rodu (jako třeba já) nebo nemá jako koníčka sestavování rodových stromů a hledání předků do doby středověku (jako třeba já), tak to není zrovna lehká četba:). Než jsem se mezi příbuzenskými vztahy hlavních postav zorientoval, nějakou chvíli mi to trvalo. Čtenář se tu nedočká žádných romantických vyznání lásky, milostných citů jako třeba u Jany Eyrové, ani velkého dvoření á la Pýcha a předsudek, snad až na drobnou výjimku sbližování Katky a Haretona v závěru knihy, tohle je proti takové té typicky romantické anglické literatuře celkem syrová četba. Nicméně neuvěřitelně čtivá. Myslel jsem, že budu mít trochu problém se stylem vyprávění, kdy se chvílemi přebíhá od jedné vyprávějící postavy ke druhé, ale kupodivu se tak nestalo, četlo se to velmi dobře. Nevidím důvod, proč neudělit plné hodnocení.