Na svou první velrybu - nikdy nezapomeneš

Čekala jsem hlavně kombinaci autorových fotografií a vzpomínek na setkání s různými kytovci. A přesně tím kniha je; k tomu ale text, ač minimalistický, obsahuje množství faktů a zajímavostí. Hlavně etologických a morfologických (Ralph Kiefner často komentuje různé tělesné struktury zachycené v detailu na jeho snímcích). Tušili jste, že kůže běluhy obsahuje stejně vitaminu C jako pomeranč? :) Německý dokumentarista se na Aljašce stal svědkem kooperativního lovu keporkaků do „bublinových sítí“. V Jižní Africe se ocitl uprostřed pětitisícového delfíního stáda (mimo člun). V Arktidě fotografoval běluhy, jak si o oblázky na dně odírají starou kůži plnou parazitů. V Pacifiku si několik dní po sobě hrál s telátkem keporkaka a na Azorách si vyzkoušel, jaké je být cílem echolokujícího vorvaně: „Na těle jsme fyzicky vnímali nárazy echolokačních impulzů, které k nám vysílal, aby si nás ohmatal. Tyto tzv. kliky byly čím dál rychlejší a hlasitější. Tloukly do nás jako ohromné tlakové vlny.“ I když mi na fotografiích chyběl vedle dokumentárního i umělecký aspekt (třeba ve srovnání se snímky divokých zvířat od Suzi Esterhasové), každou jednotlivou stránku jsem si užila.

"Naše pohledy se setkaly a na okamžik jsem ztratil pojem o čase a prostoru." Nahlédnutí z blízka na pro mě nejkrásnější tvory podmořského světa. Nádherná knížka.