Na pokraji temnoty

Erskinovou mám ráda. Přestože je to spisovatelka,která neustále "vykrádá sama sebe" ,opakuje zápletky,opakuje postupy. Přesto vždy znovu sáhnu po její knize,když vidím nějakou novou. Možná proto,že je to svým způsobem "bezpečné",protože už vím,co můžu čekat. Mám jich hromadu v e-knihách a mazat je nebudu,protože jeden nikdy neví. Kniha "Na pokraji temnoty" je jiná. Nevím,co bylo ve hře tenkrát,když ji psala,ale mezi jinými jejími díly tato vybočuje z řady. Pro mě dokonce tak,že jsem neváhala a koupila jsem si ji " v papíru". Děj zahrnuje historii jedné rodiny,postavy nejsou černobílé. Klasické erskinovské cestování časem a trochu té magie a lásky.. Mimochodem- poschovávat si po domě křišťály není vůbec špatný nápad a jeřabiny ve váze vypadají úžasně. Doporučuji.

Musím se přidat k názorům chválícím téma knihy, mě také zaujalo a posléze i nadchlo: "Jednoho dne si tě zase najdu, A-dame. Jednoho dne tě uvidím v zrcadle své duše a vrátím se. Pak už mezi nás nikdo nevstoupí. Nikdy." "Byl to sen?" "Zdál se mu snad celý jeho život?" "Může věřit svým očím, nebo si s ním zase pohrává čas? Dozví se to vůbec někdy?" Ale, na druhou stranu, musím se přidat i k těm, co si myslí, že kniha byla v poslední třetině zbytečně zdlouhavá, možná i překombinovaná (proto 4*). Závěr nás možná přinutí k pousmání, ale také k zamyšlení - co kdyby byl čas opravdu jen závoj - mlha, která nás obestírá?