Na loveckých stezkách

zelenou literaturu mám ráda...protože většina myslivců loví nejen zbraněmi, ale používá hlavně oči a ráda sbírá zážitky a ne jen trofeje.. první část knihy - vzpomínky hajného Františka - byla podle mně jednoznačně lepší..lépe napsaná, vzpomínky tahané z loveckho deníku navazovaly pěkně jedna na druhou..takový celoživotní příběh zelené lásky od dětsví v hájence přes učiliště na lesnickou školu..a pak do vlastního revíru a na vlastní hájenku.... Hodně potěšilo právě vyznání, jak vypadá myslivecké zrání - od obdivu k přírodě a jejím dětem přes zuřivou loveckou vášeň ke zklidnění a návratu opět ke kořenům, kdy přednost dostává vizuální a zvukový zážitek.... (obecně střílení zvířat v rozzumné míře mi vůbec nevadí, srnčí guláš či kančí žebra si dám ráda...a pokud myslivci přírodu i chrání a zvelebují, nemám námitek...) druhá část - Dianin luk mi přšla poněkud nešťastná, kostrbatá...příběh Marty naprosto nezaujal, její vztah s Lukášem byl takový nijaký, nasilu šroubovaný..sice si udělala zkoušky, ale stále bylo zdůrazňováno, jak málo času má na les, jak ji to sice baví, ale v podstatě nic neloví (snad jen občas zážitky), jak pořád myslí na telefon, firmu....tenhle díl navzdory několika pěkným momentům (plch na posedu, zajíčci...) ztěží vydá za 3*... takže podtrženo sečteno - za 4* (protože nejde dát 3,5*) a doporučuji jako zelenou oddechovku..

Nemám ráda myslivce a zabíjení zvířat, ale ráda si přečtu jejich historky, poučím se a studuju jejich odborné názvy. Tato knížka není ten typ, který se musí přečíst na jeden zátah , příběhy na sebe nijak nenavazují ale i přes to střílení a zabíjení divokých zvířat i koček, tito lidé to mají v sobě, tu vášen pro lov a knížka se dobře čte.