Na kameni kámen

Židovský mladík Adam se setká na Vinohradech před domem jeho příbuzných s krásnou dívkou Evou. On tam uctívá památku po zemřelých příbuzných v holocaustu, kteří byli z toho domu vystěhovaný. Eva má v tom bytě svou babičku Annu. Babička o době války a jak přišli k domu na Vinohradech nikdy nemluví. Jenže Adam má fotky a navíc má vzpomínky a vyprávění jeho dědečka Josefa, který jediný přežil. Adam by chtěl s Evou chodit, uzavřít kruh jejich rodiny. Prý je to osud, že se potkali. Eva s ním občas jede na výlet, touží zjistit více o svých předcích a zdá se, že Adamova rodina byla s tou její hodně spjatá… Adamovo chování je místy hodně divné a v Evě vyvolává obavy, přesto touha po pravdě jí nutí nepřerušit s ním kontakty. Já bych tedy brala nohy na ramena již po prvním nehezkém zážitku! Adam totiž, jak se později dozvídá od jeho rodičů, trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Jde o transgenerační trauma, které prožívá ve snech jako by se mu to stalo. Vidí flashbacky situací, které se děli jeho dědovi a příbuzným. Provází to deprese, nespavost a brání prášků. Téma o kterém jsem neměla tušení, že něco takového existuje zpracováno do poutavého příběhu plného tajemství, starých křivd a bolesti. Některou pravdu je lepší nechat spát. To už teď vědí i Eva a Adam, jenže touha po vědění je větší…knihu doporučuji.

Nedostanete typický příběh holocaustu, jakých již zde máme mraky, dostanete příběh o dalších generacích, které se musí vyrovnávat s pohnutou rodinnou historií. Příběh o těch, kteří přišli po nich. Příběh o tom, jak moc to může ovlivnit i je. A v neposlední řadě také příběh o tajemstvích, kdy některá z nich by asi neměla spatřit světlo světa. Nečekala jsem to, ale nějakým podivným způsobem způsobem se mi dostal pod kůži. Mám zase o čem přemýšlet... Celá recenze v záložkách recenzí od Knižních střípků