Anna je ve dvanáctém týdnu těhotenství, když jí zavolá Margot, starší sestra, se kterou nikdy neměla nejvřelejší vztah, a oznámí jí, že potratila. Ale nevypráví, jak se cítí, potřebuje mluvit o své přítelkyni. O Elizabeth. Svěřila se jí. Převyprávěla Margot svůj příběh tak, jak to ještě nikomu jinému nikdy neřekla. O prvním manželovi, potratu a krachu manželství a o nové etapě v jiném městě, s jiným mužem a s jiným dítětem, které v jejím břichu roste. Neberu to jako tajemství, spíše jako příběh, který je těžké odvyprávět po kouskách, zároveň je těžké ho vyprávět vcelku. Zkrátka je jednodušší ho vynechat. Myslím, že mě lidi můžou znát, aniž by o mně všechno tohle věděli. Ženská „tajemství“ Annu přitahují. Nebo je to něco v ní, co v jiných budí důvěru, že se mohou svěřit? Druhý příběh si vyslechne cestou z těhotenské jógy od Corrie, mladé ženy, jež možná vůbec není těhotná, již Anna vidí poprvé a je jasné, že i naposled. Tak moc musí přemýšlet o tom, jak jsou různé životní cesty nevyzpytatelné, neklidné a tak vzdálené jejímu životu. A pak se rozvine Annin vlastní příběh. V průběhu toho, co naslouchala příběhům jiných, ten její změnil směr. Aniž by chtěla, aniž by to plánovala. Stal se jedním z těch v řadě dalších, které se stávají cizím lidem, přece ne jí. Jak se s tím dá srovnat? Na dlouhé povídání je román, který zachycuje různost emocí, které vyplouvají na povrch, když si ženy sdílejí svá tajemství. Jde o empatické vyprávění o intimitě ženského přátelství, sesterství, mateřství i zármutku. A právě ve sdílení nepříjemných zkušeností a nejistých pocitů se snaží poskytnout úlevu.