Na charakteru záleží

Jan Hábl je sečtělým a poučeným znalcem Komenského a dokáže pro nás z jeho díla vybrat to, co je aktuální pro naši situaci a pro naši dobu. Proto se vyplatí mu naslouchat – ať už osobně, nebo alespoň zprostředkovaně v jeho knihách – a především, nechat se inspirovat samotným Komenským, ke kterému pokorně odkazuje. Knihu doporučuji všem, kterým záleží na charakteru – v prvním řadě vlastním a zprostředkovaně i těch, kteří jsou nám jakkoliv svěřeni: dětí, studentů, přátel a dalších lidí, s kterými se setkáváme a na které svým životem působíme. "Pokání. Pojem poněkud archaický. V současných slovnících pedagogických pojmů se nevyskytuje. Nicméně Komenského systém s ním počítá. Má to přímou souvislost s jeho realistickou antropologií. Komenský tímto přístupem vlastně říká, že i kdyby se někdy nějakému vychovateli podařilo naplnit edukační ideál a perfektně vyladit všechny výše zmíněné zásady morálního vychovatelství, tj. dokonale zharmonizovat užití autority, svobody, informovanosti, návyků i hravosti ve správný vývojový okamžik, na správném místě a za správných okolností – dítě přesto zhřeší. Nikdo není dokonalý a bez viny. Není tu řeč o jednání neúmyslném, nechtěném – i to může vážně ublížit, a je třeba se s tím vypořádat. Jde o provinění skutečné, objektivní, vědomé, záměrné. Co s tím výchovně? Jedinou adekvátní odpovědí je dle Komenského právě pokání. Tedy žádné vyviňování, svádění na jiného, ale nahlédnutí viny, přiznání a prosba za odpuštění a smíření, tedy to, co Komenský vyjadřuje pojmem „milost“ či „milosrdenství“. Bylo by morálně naprosto devastující, kdyby dítě dalo najevo upřímnou lítost, ale vychovatel by ji nepřijal a vinu by mu dále přičítal, případně vyčítal a připomínal. Je-li „hřích“ upřímně přiznán, musí být upřímně odpuštěn a zapomenut. Jsem přesvědčen, že zde Komenský pojmenoval vůbec nejdůležitější princip morální výchovy. A také možná nejobtížnější. Jakýkoli morální progres, vývoj, pokrok nebo růst charakteru jedince není myslitelný, pokud nebude veden, aby se vlastním vinám, přečinům či prohřešením postavil zpříma a statečně – uznal je, připustil si je a vypořádal pokáním. Vina, která je nepřiznána, nemůže být odpuštěna. Člověk nekající se není člověk nevinný, ale člověk, který nezná odpuštění. A proto jen stěží bude schopen odpouštět druhým."

Na knize jsem velice ocenila, že je psána dvojím stylem - z jedné strany odborně s množstvím odkazů a citací, z druhé strany popularizujícím stylem, čtivou formou. Přitom se jedná o stejný obsah. Je tedy na čtenáři, jakou verzi zvolí. S myšlenkami knihy plně souzním a musím říct, že autor ve mně mimo jiné vzbudil zájem i o dílo J. A. Komenského.