Myslet v diktatuře korektnosti

Na první pohled útlá knížečka, která vypadá skoro jako by byla vydána v nějakém samizdatu, vlastním nákladem, ostrakizovaným autorem (autora neznám, jaká je realita nevím). Na druhý pohled docela zásadní a objevný text plný myšlenek, které si zaslouží další úvahu a rozpracování. Z počátku jsem měl velký problém se zvolenou formou. Rozhovor, byť zajímavý nápad, zpočátku působí velmi strojeně, uměle, největší potíž vidím ve způsobu, jakým se vyjadřuje „nefilosof“. V zásadě vůbec jako „nefilosof“ nepůsobí. Přesto, ve světle dalšího, toto považuji za drobnost nemající vliv na celkový dojem z knihy. Knize bych vytkl, stejně jako podobné knize Prolomení Hradeb od Petra Hampla, absenci zdrojů. Až na to, že autor k tomu tentokrát přistoupil docela mazaně. Nevede výklad z pozice autority, kniha je forma rozhovoru, dialogu. Za stejné absence jakýchkoliv odkazů/zdrojů se mi tato forma výkladu, alespoň subjektivně, přijímá snadněji. Přičemž je třeba poznamenat, že autor se často a hojně odkazuje na jiné filosofické práce přímo v textu. Text je plný myšlenek. Plný úvah a argumentů. Za zmínku stojí např. velmi důležitá kritika kulturního relativismu, snadná a pochopitelná argumentace v neprospěch tohoto myšlenkového konceptu. Autor se záměrně ptá hlasem nefilosofa na kulturní témata, které rezonují společenským diskurzem. Někdy je to až nápadně zřejmé, chce vyprovokovat diskuzi, která je dnes obvykle v režii levicově regresivně smýšlejících „elit“. Uvádí do kontextu doby a vysvětluje marnost a zoufalost fenoménů jako „neomarxismus“, „hate-free culture“, „pluralitu“, „politický islám“, „západní hodnoty“, „kulturní relativismus“, „kritické myšlení“. Některá vysvětlení jsou jasná a jednoduchá, jiná již méně přímočará, a několik jich je přímo mlhavých. Vyzdvihl bych kritiku multikulturalismu, zdůrazňuje fakt, že z definice popírá sám sebe a poukazuje na logické kotrmelce nutné k jeho obhajobě. Další velmi zajímavá kapitolka je věnována kritice polemiky kolem původu totalitarismu a neschopnost většiny dnešních intelektuálních elit překročit schopnosti fenomenologie při odhalování původu jeho podstaty. V žádném případě netvrdím, že jsem vše pochopil, ani zdaleka. K textu se budu muset časem vrátit. Samotný text je obtížný, je nutné sledovat každé slovo, každý obrat. Množství cizích slov a myšlenkových konceptů je pro nefilosofa mnohdy skličující. Přesto všechno je v textu něco co jsem již delší dobu hledal, totiž náznak vysvětlení, respektive pokus o možné vysvětlení. Do jaké míry relevantní, nechám na vzdělanějších. Pro mě je však text objevný, důležitý jako rozcestník. Kniha mi poskytla množství podnětů k přemýšlení a množství tipů k dalšímu studiu. Dvě poznámky na závěr. V dnešním propojeném světě je velmi snadné pro jedince stižené mentálním virem kolektivistického regresivního neo-marxismu šířit své extrémní politicko-společenské názory a do sebe zahleděná mainstreamová média jim za pár kliků (rozuměj peněz) ráda dají prostor. Je nesmírně snadné jen pomocí tweetu, příspěvku na FB, blogu, článku na kdejakém obskurním, ale i mainstreamovém zpravodajském serveru, šířit svůj nemocný pohled na realitu. Naopak prostoru pro konzervativní hodnoty a zpravodaje ubývá. Západní Evropa a zejména anglosaský svět je na tom zdaleka nejhůř, skoro bych řekl, že tam již není cesty zpět. Druhá poznámka se týká ještě krátkého srovnání s již zmíněnou knihou od P. Hampla. Kniha Prolomení Hradeb není v zásadě vůbec špatná, s autorovými závěry, že současný zmar západu mají na svědomí byrokratické elity na všech stupních společnosti, souhlasím. Tato mi toho však subjektivně dala mnohem víc. Tam kde Petr Hampl předkládá fakta a tato fakta vysvětluje v souladu se svým názorem, Roman Cardal předává přece jen o něco víc, alespoň v mých očích. Jde mnohem hlouběji k základům původního myšlení západní kultury, odvolává se na starořecké (a další) autory/filosofy, nesnaží se o myšlenkové zkratky. Alespoň pro mě je tento způsob mnohem přínosnější. Možná by se k tomu mohlo přistoupit tak, že Hamplova kniha je určena pro čtenáře problematikou nezasažené, kdežto Cardalova je již pro mírně až středně pokročilé.

Poslední dobou zjišťuji, že mi je realistické pojetí filosofie asi nejbližší. Cardalova kniha je nejenom obhajobou tohoto filosofického postoje, ale filosofie jako disciplíny vůbec. Povinně bych dal přečíst těm lidem, kteří považují filosofii za přežitek a zbytečnost. Ona taková středověká filosofická debata o univerzáliích skutečně má šíleně ujetý dopad na dnešní smýšlení o skutečnosti. Cardal se vyjadřuje k rozličným tématům, které jsou myslím pochopitelné i pro filosofa laika, protože forma dialogu je opravdu asi nejvhodnějším prostředkem, jak takové věci čtenáři doručit v co nejuchopitelnější formě. Na závěr se Cardal věnuje současné krizi Západu, a skutečně mě vyděsilo, co o této krizi píše, ale vlastně je to dobře, protože až teprve tehdy, kdy je člověk otřesen ve svých jistotách může začít skutečně filosofovat a hledat jistotu pravdy tedy hodnotné vědění.