My dva ho nenapsali

Knihu jsem dostala jako dárek a proto jsem ji přečetla. Klobouk dolů, že o tolika osobních věcech píšou dva lidi, co se rozešli. Asi tento počin pro ně byl důležitý a prospěšný. Jako čtenářka jsem byla svědek, pozorovatel a až mi to bylo místy nepříjemné vidět tak moc do niterných pochodů lidí, které vůbec neznám.

V první řadě bych ráda vyjádřila upřímný obdiv Danovi i Zuzce a to nejen za skvěle napsanou knihu, ale za obecné zvládnutí celé situace. Fascinuje mě, že jste si i přes to všechno k sobě dokázali zachovat respekt a to do té míry, že jste schopni na něčem takovém spolupracovat. Musela to být docela brutální terapie. Co se týká knihy samotné, byla jedním slovem dojemná. Něžná, místy vtipná, ale taky občas neskutečně smutná, až se mi z toho chtělo brečet. Od takových roztomilých začátků (tady jsem si s trochou nostalgie zavzpomínala na "staré časy", protože jsem na tom generačně podobně) až po ten postupný rozpad vztahu, který se vám i přes to všechno podařilo ustát. Krásná, hluboká knížka...