Mužské právo II

Málokterá kniha (žádná) (vlastně jedna byla podobná, a to Mužské právo. Jsou právní pravidla neutrální?) mě tak bavila a zároveň rozčilovala, jako tato. Už ji čtu rok (a blížím se ke konci) a skoro vždy, když ji zaklapávám, nahlas kleju. Dnes např. jsem se dověděla, že v Senátu Parlamentu ČR se pěstuje švarcák! Asistentky (sem tam asistent) jsou tam jako podnikatelky! No, už se mi podařilo čelist zaklapnout, ale... Teď čtu text senátorky Mgr. Adély Šípové (letos bude končit, tak Kladeňáci, zvolte ji znovu! /pokud tedy ona sama bude chtít opět kandidovat/). Malá ukázka: ... Postupně mě začala rozčilovat absence politické pozornosti a snahy najít strategie k řešení konkrétních životních situací, které stále v naprosté většině řeší ve svých životech ženy, konkrétně neschopnost najít politická řešení nedostatku předškolních zařízení, nedostatku dětských psychiatrů, slepota k gender pay papu, tedy rozdílu mezi pracovní odměnou žen a mužů, blížící se k hodnotě 18 % v roce 2022, neschopnost vyřešit naprosté vyčerpání zdravotních sester v průběhu pandemie covidu-19, bagatelizace genderových rozdílů v našich životech, podfinancování poradenských služeb pro oběti domácího násilí, nižší důchody žen, zesměšňování čehokoliv, co se nějak točilo okolo potřeby větší participace žen na rozhodování. A samozřejmě neratifikace Istanbulské úmluvy, která je sama o sobě ukázkovým příkladem patriarchálního náhledu politiků na potíže, kterým čelí převážně ženy, a které mají dokonce kriminální charakter. Tuhle knihu by si měli rozhodně také přečíst soudruzi muži, politici, kteří nyní důležitě řeší, proč se u nás tak málo rodí.