Můj dědeček třešňový strom

Knížku jsem si vypůjčila kvůli zvláštnímu názvu a kvůli zajímavému obrázku na titulu. A teď sama sebe moc chválím, že jsem to udělala - bylo by mi líto, kdybych se tímto úžasným příběhem minula. Nevím, v čem je jeho kouzlo, ale já jsem byla lapena hned od první kapitoly. Toníkovo vyprávění je nezvykle upřímné, přemýšlivé a přitom napínavé a já jsem si při něm vzpomínala na své dětství, na svoje babičky a dědečky. Oceňovala jsem, že autorka děti nešetří, ale v tom dobrém smyslu slova - vždyť většina z nás se se smrtí svých blízkých potkává poprvé právě v dětství. Přitom nemoc a poté i smrt babičky Lindy a její cesta do nebe, to bylo úžasné čtení. Ale nejen tohle, třeba i fakt, že jedny prarodiče mám raději než ty druhé, a proč. Že i dospělí - a právě dospělí - se mezi sebou hádají, vyčítají si, mohou se z důvodů rozdílnosti povah a názorů rozejít. Že každý máme určitou povahu a někdy je zřejmé, že jsme ji zdědili právě po rodičích. Že necitlivá paní učitelka může být pro dítě velkým trápením, ačkoli ona si to vůbec neuvědomuje a rodičům to nepřipadá důležité. Jistě, to všechno jsou situace, o kterých se mluví v mnoha dětských knihách, takže nic nového, že. Ale pro mě je to nové, a to právě kvůli netypickému způsobu vyprávění příběhu; velký podíl na výsledném dokonalém vyznění má zcela určitě i paní překladatelka Lucie Přádová, velké poděkování. Kdybych měla malé děti, určitě bych jim tuhle knížku přečetla. Ale jelikož už jsou moji potomci dospělí, pořídíme si ji aspoň do knihovny a já ji budu rodičům velmi ráda a ochotně nabízet.

Četla jsem jí dětem ve věku 9 a 13 let a líbila se jim oběma. Ve chvílích, kdy se v příběhu objevují těžkosti, byly napnuté a čekaly, jak to dopadne stejně jako já. Mně se kniha líbí moc, oceňuji, že je pro děti, ale není zjednodušená jen na pozitivní stránky života. Postavy v ní se i rozčilují a nemají něco rády, umírají, tak jako v životě. Moc hezký příběh i ilustrace. Nepodceňujte děti, žijí tu s námi všechny stránky života a v této knize je najdou.