Dead Space Mučedník

Z mládí mi zůstala úchylka občasného prchání do herních světů – obvykle v situaci, kdy můj duševní stav vyžaduje větší interaktivitu než prosté obracení stránek. Harddisk mého lehce obstarožního PC neokupuje Tetris nebo SimCity, jak by se slušelo na maminu středního věku, nýbrž RPG různých žánrů; třeba v posledních dvou týdnech si způsobuji mikroinfarkty u série Dead Space. Jakmile s druhým dílem přestal být hlavní hrdina Isaac Clarke pouze němým obrněným oblekem, co beze slova plní pokyny, získal hlas i charakter, s tím vzrostl můj zájem udržet toho sympaťáka naživu (promiň, Isaacu, jsem dřevo, zařveš ještě mnohokrát) a také jsem zatoužila dozvědět se víc o universu Dead Space. V návalech adrenalinu totiž nestíhám přelouskat zdaleka všechny anglické texty. „Mučedník“ je prequel k herní sérii, odehrává se na Zemi, popisuje objev záhadného artefaktu a znepokojivé události, které se v souvislosti s tzv. Markerem odehrávají. Lidi šťourají, do čeho nemají, začnou blbnout na kvadrát a potom vletí tentononc do větráku – spousta smradu, slizu, krve. Klasika. Nějaké dílky do skládačky mi knížka doplnila, ale jako už tolikrát předtím (Dragon Age, Mass Effect atd.) nedosáhla kvality herní předlohy. Příběh brzdily zoufale nevýrazné postavy, obvykle vědci s chováním autistů a vojáci s jednáním dementů, domorodci byli prakticky zbyteční, k tomu divně popsané akční scény a zmatené informace ohledně tvůrců i záměrů Markeru. Index očekávání jsem měla nastavený nízko, první polovina mě docela bavila a druhá úplně nezklamala, chlístnu sem tři krví ulepené hvězdné mrzáky.

Prvních třicet stran naprosto parádních, přesně to, co jsem od počítačové herní legendy Dead Space očekával - temný sci-fi horor plný hutné atmosféry a krvavého násilí. Pak ale vyprávění sklouzlo do stále se opakujícího „vidím mrtvé, zabiju všechny kolem“. A vzhledem k tomu, že příběhu chybí hlavní postava, bylo pro mě vlastně docela těžké ve všem tom nekompromisním masakrování někomu fandit. Hrdinů se sice představí hned několik, jenže stejně tak postupně odpadají. A ti co zbydou, jsou sympatičtí asi jako drobné od pokladní. Navíc jsem nějak nepochopil, za kterou stranu „duchové“ kopou. V jedné chvíli dohánějí lidi k šílenství, v druhé se je snaží varovat před zkázonosným artefaktem a ve třetí je k němu zase navádějí. Buď mi chybí znalost předlohy, anebo jsem opomněl něco hodně zásadního. Například smysl. Každopádně řemeslo B. K. Evensona patří k těm, jež se nesnaží pouze uspokojit konzumní poptávku, ale dává mytologii univerza osobnější rozměr. Což fanoušci jistě ocení s nadšením.