Mrtvé ženy

Na jisté sociální síti na mě stále vyskakovala reklama na knihu Mrtvé ženy, na databázi navíc měla vysoké hodnocení, tak jsem se rozhodl ji přečíst. Detektiv Hank Giorgio je podle mě ovšem pouze chatrný pokus o vytvoření hrdiny klonu Sherlocka Holmese a Jacka Reachera v jednom. Hank analyzuje své okolí jako nějaký robot, ale k vyřešení případů mu jde nakonec více na ruku pouhá náhoda. Pominu-li to, že je detektivovi oficiálně povoleno vyšetřovat smrt vlastní ženy, je zde plno dalších nelogických přešlapů, dialogy mi zní podivně a nepravděpodobně. Každopádně si Mrtvé ženy našli svůj čtenářský okruh, já v něm ovšem nejsem.

Začnu od konce, autorovo vysvětlení, jak k nápadu přišel, je uklidňující. A to je asi tak jediné, co je na celém příběhu uklidňující. Popisy míst činů a/nebo mrtvol jsou silně zneklidňující. Autor nenechává skoro žádný prostor pro fantazii. Tak on ji Hank Giorgio stejně nemá, stejně jako emoce. Za to má eidetickou paměť a to je pro jeho okolí silně odstrašující. Taky si po svém řeší rozdíl mezi pravdou a spravedlností a některá jeho řešení mě dost odradila od náklonosti k němu jako k hlavní postavě. Moji silnou náklonost si však získal nový forezní technik v jeho týmu. Doufám, že bude i v dalších dílech. Jeho vidění umění je nechutné, ale tak nějak sympatické a odpovídající tomu, že jde o brutální krimi thriller. Hankova kolegyně Larisa byla převážnou dobu nasraná a zbytečně ironická. Asi aby zdůraznila, že noční směna vyšetřovatelů jsou vážně psycho. Tempo knihy je hodně rychlé, stejně jako Hankovy dedukční schopnosti. Atmosféra všech příběhů je mimořádně temná a některá zakončení jsou spíše pozvánkou ke čtení dalších dílů.