Stereotyp neurotického Žida (mým nejoblíbenějším je Larry David, teď jsem si vzpomněl, že jsem dokonce udělal celkem cool ilustraci 'Curb Your...') není výjímkou ani pro Charlieho Kaufmana, jednoho z nejpozoruhodnějších scénáristů, a později i režisérů, současnosti. Na 'Antkind', jeho románový debut, jsem dlouho čekal a pak to stejně dlouho odkládal. Kaufman navozuje podobnou mysteriózní/kafkovskou...
Stereotyp neurotického Žida (mým nejoblíbenějším je Larry David, teď jsem si vzpomněl, že jsem dokonce udělal celkem cool ilustraci 'Curb Your...') není výjímkou ani...
Stereotyp neurotického Žida (mým nejoblíbenějším je Larry David, teď jsem si vzpomněl, že jsem dokonce udělal celkem cool ilustraci 'Curb Your...') není výjímkou ani pro Charlieho Kaufmana, jednoho z nejpozoruhodnějších scénáristů, a později i režisérů, současnosti. Na 'Antkind', jeho románový debut, jsem dlouho čekal a pak to stejně dlouho odkládal. Kaufman navozuje podobnou mysteriózní/kafkovskou (Franz) atmosféru, jakou Paul Auster během své 'Knihy iluzí', obě knihy mají opravdu dost společnou náladu i filmový motiv (stejně jako pro Austera nejsou filmy neznámou, sic sám napsal scénáře i filmy režíroval a řekl bych, že mnohé z nich se v jeho knihách odráží a objevuje, splývá). Nejinak je tomu u Kaufmana, jenže obráceně, protože ten je předně scénárista a režisér (rovněž neopomiňte, že doslova všichni, které jsem doteď zmínil, jsou Židé, ta propojenost není náhodná - a všichni absolutní mistři, ve svých polích). Od chvíle, co si člověk pustí jakoukoliv Kaufmanovu práci, si uvědomí, že se setkává s neskutečně nadaným člověkem, který je jinde, ale přeci jen, Kaufmanovo psaní pro film je dle mého lepší, ucelenější, úspěšnější a pravděpodobně i má víc prostoru k tomu, být zábavnější, nebo alespoň úsměvnější, stejně tak tragičtější (vizuální doba). Tady si zvolil román, kde to na vás vše vyloží a převaluje se v tom, a je jen na vás, jestli se tomu podvolíte a budete se v tom nechat máchat s hlavním hrdinou, protože toho je na stole opravdu hodně a Kaufman nikoho a nic nešetří, v kadenci TATATATATATATA (možná ještě rychlejší) jakoby erupce všeho, co držel uvnitř a nemohl použít pro film, nebo jinde, dostala tady plný prostor a tak se to na vás nemilosrdně valí. Život, filmové narážky, kritiky (včetně sebe sama a to nejednou; metafikce). V jeden moment jsem si dokonce vzpomněl na 'Bledý oheň' od Nabokova, kde hlavní vypravěč, dělající komentář k poslednímu dílu, básni, svého zesnulého přítele, začne sebe a svou důležitost cpát do popředí víc, než komentář k práci svého přítele/básníka (netřeba zmínit, že 'Bledý oheň' dodnes považuju za pravděpodobně nejkomplikovanější text, kterým jsem se prokousal). Kaufman se coby hlavní vypravěč, filmový kritik B. Rosenberger Rosenberg, vyjadřuje obdobně k filmům své dcery, která v nich tvoří nelichotivý obraz svého otce, přičemž Rosenberg napřed navodí dojem, že nechce dceřinu práci kritizovat, ani nedělat svoji recenzi nějak osobní, aby následně udělal přesně to. Tahle fabulace je mnohdy dost zábavná, sic Kaufman (Rosenberg) se ve spirále svých myšlenek, kdy hlavním prvkem okolo celého příběhu, je řekněme, rekonstrukce tři měsíce dlouhého filmu (ano!), který Rosenberg viděl, ale byl následně zničen a on se snaží o jeho rekonstrukci*, zatímco se v příběhu ztrácí ve vlastních myšlenkách, touhách, nejistotách, soudobých problémech, zamotává do všeho tak luxusně, že nebudete mít ponětí, na čem vlastně jste. Respektuju kohokoliv, kdo se tímhle dokáže prokousat s trpělivostí a upřímným zaujetím. Pro mě to spíš byla horská dráha, kde jsem toho hodně minul, ale zároveň vím, že jinak bych na to trpělivost neměl, protože je to vážně dlouhé.
(*ambice obdobná, jako v Kaufmanově režijním debutu 'Synecdoche, New York', kde se divadelní režisér snaží udělat podobně nemožné zachycení života v reálných kulisách a jak stárne, divadelní hra, s jejíž formou je stále nespokojen a jeho život, splývají v jedno). Kaufman je svůj a kdo ho zná a trochu ví, tak ví. "Oxymoron." "Did he just call me moron?" "No, sir, it means..." I tak mě baví jeho štouchání a neustálé zkoušení jiných forem projevu. Napsat velký román není jen tak a on se v něm tak nějak, s pro něj typickým neurotickým hrdinou, pachtí situacemi, děním, přičemž podle mě dost filtruje sebe, svůj život a svoje myšlenky, zároveň to dělá tak jedinečným způsobem, že si opravdu vzpomenete na jména jako je třeba a právě Kafka, navodí to ve vás atmosféru. Třeba horor toho, jaké by to bylo žít v němém filmu, kde neexistuje zvuk a jste navždy odsouzeni komunikovat jen prostřednictvím textů mezi záběry. Podobné myšlenky. Hodně se tu probírají filmy, což je voda na můj mlejn, když už se okolo toho motáte, tak dlouho, jako Kaufman a médium k vám mluví, jste fanoušek. Já jsem taky fanoušek. Je to moc zvláštní a to v tom dobrém slova smyslu.)
Číst více
Číst více