Motýl v pavučině

Kniha o ztrátě dcery a rodičovské lásce, která vás zasáhne. Je v ní totiž tolik bolesti, lítosti, ale i naděje... Když začnete autorův příběh číst, víte jak to celé skončí. Jen doufáte, že rodina bude co nejméně trpět. Že je to velmi emotivní čtení psát nemusím. Kniha je za mě zpovědí otce a zároveň i formou terapie. I přesto, že je život někdy nefér, se Erika snažila být veselá a myslet pozitivně a její rodina bojovala do poslední chvíle. Autor popisuje, jak se během tohoto boje setkali s obrovským množstvím empatických profesionálů ve zdravotnictví, ale také svá setkání s těmi, na které by nejraději zapomněli. Osobně jsem měla sto chutí dát přes držku panu Čermákovi. Knihu rozhodně doporučuji. Donutí vás se zamyslet nad vlastním životem.

Příběh Eriky a její rodiny není čtení na jeden večer, i když se jedná o vskutku krátké dílko. Celé je to totiž velmi smutné a tíživé, takže jsem si musela dávat pauzičky. O to více však oceňuju sílu Jiřího Ventluky, který se rozhodl Eričin příběh sepsat a vydat. Nečekejte žádné umělecké vyprávění, jedná se skutečně o subjektivní zpověď otce formou spíše útržkovitých vzpomínek na jeho těžce nemocnou dceru, jejíž diagnóza je velmi vzácná. Eričin přístup k životu, byť byla velmi vážně a nevyléčitelně nemocná, je však nesmírně inspirující a poučný v mnoha ohledech. Ačkoli jsem byla několikrát skutečně deprimovaná z přístupu lékařů a jejich neuvěřitelné neochoty o vzájemnou spolupráci s jinými lékaři ohledně Eričina případu, který prakticky nemá precedens, zároveň jsem se musela několikrát upřímně usmát. Fascinuje mě a dojímá, že ta kniha, byť jsem to vlastně čekala, není žádnou hanou na ty "špatné" lékaře či lidi nebo stěžováním si na nespravedlnost světa. Naopak se jedná o velmi milou vzpomínku na dívku, která pro své blízké znamenala neskutečně mnoho, o jistou formu poděkování lékařům a sestrám, kteří jí zpříjemnili už tak dost těžké dny v nemocnici a snažili se jí pomoci, jak to jen šlo. Z díla nesálá nenávist ani výčitka, spíše snaha poukázat na to, co mohlo být provedeno lépe. Troufám si říct, že kniha může vyznít i jako jistá forma smíření nebo alespoň snaha o minimálně částečné vyrovnání se se smrtí milovaného dítěte, což je to nejhorší, co může rodiče vůbec potkat. Usmívala jsem se se slzami v očích a přála bych si, aby si tahle kniha našla více čtenářů, protože má skutečně hodně co předat.