Příběh Eriky a její rodiny není čtení na jeden večer, i když se jedná o vskutku krátké dílko. Celé je to totiž velmi smutné a tíživé, takže jsem si musela dávat pauzičky. O to více však oceňuju sílu Jiřího Ventluky, který se rozhodl Eričin příběh sepsat a vydat. Nečekejte žádné umělecké vyprávění, jedná se skutečně o subjektivní zpověď otce formou spíše útržkovitých vzpomínek na jeho těžce nemocnou dceru, jejíž diagnóza je velmi vzácná. Eričin přístup k životu, byť byla velmi vážně a nevyléčitelně nemocná, je však nesmírně inspirující a poučný v mnoha ohledech. Ačkoli jsem byla několikrát skutečně deprimovaná z přístupu lékařů a jejich neuvěřitelné neochoty o vzájemnou spolupráci s jinými lékaři ohledně Eričina případu, který prakticky nemá precedens, zároveň jsem se musela několikrát upřímně usmát. Fascinuje mě a dojímá, že ta kniha, byť jsem to vlastně čekala, není žádnou hanou na ty "špatné" lékaře či lidi nebo stěžováním si na nespravedlnost světa. Naopak se jedná o velmi milou vzpomínku na dívku, která pro své blízké znamenala neskutečně mnoho, o jistou formu poděkování lékařům a sestrám, kteří jí zpříjemnili už tak dost těžké dny v nemocnici a snažili se jí pomoci, jak to jen šlo. Z díla nesálá nenávist ani výčitka, spíše snaha poukázat na to, co mohlo být provedeno lépe. Troufám si říct, že kniha může vyznít i jako jistá forma smíření nebo alespoň snaha o minimálně částečné vyrovnání se se smrtí milovaného dítěte, což je to nejhorší, co může rodiče vůbec potkat. Usmívala jsem se se slzami v očích a přála bych si, aby si tahle kniha našla více čtenářů, protože má skutečně hodně co předat.

Neskutečně silný příběh, od kterého se prostě nedá odtrhnout! Knížka by se měla prodávat s balíkem kapesníčků, protože ty jsou k ní téměř povinnou výbavou