Moskva-hranice

Tato kniha není rozhodně žádným bestsellerem, nebo prvoplánově psaným ,,thrillerem", jak je v dnešní době zvykem... Naopak. Přesto jsem měla při čtení této knihy silný pocit, že čtu něco nadprůměrně skličujícího, až děsivého. Něco, co vás paradoxně díky obyčejnosti všedních dnů tehdejší doby a obyvatel Moskvy v jejích ideálech, zoufalství, vzdoru, i v rezignaci úplně uzemní...

Tato kniha není rozhodně žádným bestsellerem, nebo prvoplánově psaným ,,thrillerem", jak je v dnešní době zvykem... Naopak. Přesto jsem měla při čtení této knihy silný pocit, že čtu něco nadprůměrně skličujícího, až děsivého. Něco, co vás paradoxně díky obyčejnosti všedních dnů tehdejší doby a obyvatel Moskvy v jejích ideálech, zoufalství, vzdoru, i v rezignaci úplně uzemní...

Nečtu Moskvu-hranici ani tolik jako deziluzi ze stalinistického Sovětského svazu (a už vůbec ne z levicového směřování), ale spíš jako vypořádávání se jednotlivce s prostorem, který se vzpírá a dere proti. Ostatně více než hrůzostrašný teror líčí kniha každodenní úzkostné plahočení - jasně, s nemilosrdnou loutkařinou čistek se zde taky setkáme, ale trýzeň zde způsobuje spíš všední pěchování se do tramvaje a kultem práce zohyzděný volný čas. První oddíl, zaměřující se zejména na osud dcery továrníka Ri, zpracovává zejména odlišnost dvou světů, dichotomii "Asie-Evropa", které při kulturním nárazu protagonistka musí čelit. Její vnímání se však, čtenáři obeznámenému se situací Ruska 30. let, jeví vlastně poměrně nemístně - na Rusku jí přijdou v nepořádku spíš podružné věci, jako je pudr či způsob oblékání. Nový svět, který na ni dotírá svou jinakostí a zachmuřeností, se snaží ohradit a vytvořit v bytě jakousi enklávu evropskosti s černou kávou a gramofonem. Posléze se však snaha vymezit si svůj svět bortí, protože vnější prostředí, včetně jejího muže, působí neúprosně, z naprostého nerozumění se stává alespoň vlažné přijmutí. Až továrenská práce však Ri zapustí to místní niky - validace, zapadnutí a vytvoření identity (která se však záhy rozpouští v mase) je umožněno až s přijetím budovatelského nadšení, až s dychtivou touhou po splnění "plánu". A Ri, po dřívější deziluzi vůči myšlenkám a snům způsobené pobytem v Palestině, si poprvé nachází svůj svět - jenže jaký je tento svět? Zde je Weil ještě velmi jemný, zobrazení trhlin v systému se děje spíš zezdola, podrývavě a nenápadně. Neustálé předhánění a dravost, olbřímí nerovnosti (periferie X centrum Moskvy), vyprázdněnost mechanických floskulí - takovéto skóre by nemohlo těšit stranu, která hlásá spravedlnost a rovnostářství. Odhalení opravdové tváře země se zde nevede skrz pohrdavé odsudky ze shora, ale skrze prožitou, každodenní skutečnost, v níž se kdejaký detail může jevit patologicky. Druhý oddíl představuje postavu Jana Fischera, československého překladatele a člena strany, který je sice systému podroben, ale zároveň nedovedl příliš zapustit kořeny, potlouká se stranou, budí podezření kvůli chladu a nedostatku nadšení. Pochybnou jasnost světa a přesně vytyčený systém nabourává "jiný" svět, který Fischer znovuobjevuje po seznámení s Ri. Obecně návštěvy u Ri a jejího manžela získávají vzácný punc veselí a opravdovosti, na kterou okolní svět již spíše rezignoval. Jenže právě návštěvnické jádro se začne pomalu drolit a drolit. Nikdo neodchází, všichni mizí. Straník Fischer není nikterak průbojný a statečný, takže vůči většině nekalostem zůstává spíše netečný a pochyby téměř neventiluje, zároveň ve vypjatých chvílích dokáže najít drobet morálního kreditu, zvlášť když se jedná o rumunského kolegu Herzoga, odevzdaného revolucionáře, který se však razantně liší od zabedněných a zmechanizovaných mocenských struktur. Tomu je věnována poslední část, byť jeho "mise" je líčena spíše náznakově. "Litina nemůže být ocel", ale litinový Fischer se vymaňuje z obyčejné šedi překládání a vydává se na heroickou misi, která je oproti pečlivým moskevském scénám zobrazena spíš ve svižném duchu. Zpátky v Moskvě se však už proplétá mašinérie masivních čistek, vůči nimž nelze nic, jen stát s vědomím neviny po dnech izolovaného vnitřního svírání. Posledních pár stránek pak líčí události, při nichž se všechny tři individuality rozpouští, každá po svém - aklimatizovaná Ri v davech ulic, nebohý Herzog v zemi a vyvržený "bývalý člověk" Fischer ("mimo plán, mimo skutečnost") v moskevské mlze. Určitě se u Weilovy prózy nabízí označení jako "reportážní" či "dokumentární" román, čemuž by napomáhalo i množství sovětských reálií (černoch Robinson, vražda Kirova, ale i název kdejaké továrny či lokální dobroty skvěle popsán ve vysvětlivkách, které jsou výborně spojeny i v souvislosti s již souborně vydanou publicistkou). Ale navzdory zdánlivě objektivnímu a faktickému stylu do knihy vpadá mnoho hledisek - fokalizace se mění i v rámci odstavce, nenápadně se přechází do polopřímé řeči, vnitřní monology a pohnutky víří ve vší parádě a celé to v poslední kapitole eskaluje až do chvilkového vyprávění v druhé osobě. A napětí mezi střízlivým, reportážním jazykem a neurvalým vnitřním pnutím postav možná dělá z Moskvy-hranice tak skvělou věc. Bylo moskevské jaro, zamračené a pochmurné, pleskavý zvuk tisíců párů galoší sjížděl po asfaltovaných chodnících, z plášťů prosáklých vlhkem a naftalínem se kouřilo, a přece vycházelo jaro, byť opožděně a pomalým krokem a hlavně jen ve výkazech a bulletinech o stavu jarní osevní kampaně. (s. 234)