Moskva, čtvrtý Řím

Není to lehké čtení. A to nikoliv tím, že by to bylo moc odborné - pro každého, kdo má rád odbornější literaturu faktu, je to vlastně zážitek -, ale proto, že autorčin záměr je tak kolosální, že ho sama neví, jak pojmout. Kniha je zdánlivě členěna podle celkem jasných řezů, ale kapitoly se neustále prolínají a místo toho, aby vznikl ve čtenáři pocit, že všechno je propojené, vzniká spíš zmatek. Někdy až komické je, že se zničehonic autorka vrátí k připomenutí ústřední myšlenky "Moskvy jako čtvrtého Římu", což působí jako že se sama chytá poolingové tyče, aby neupadla. NICMÉNĚ - s neskutečnou erudicí, rozhledem po sovětské/ruské kultuře a politice (což je vzhledem k tomu, odkud autorka je, opravdu obdivuhodné) člověk v knize proplouvá mezi pilíři novořímské architektury a sleduje, jak se během jednoho desetiletí stalinismus zcela proměnil, jaký měl vztah k Francii, Berlínu, válce ve Španělsku. Čtenář sleduje osudy vybraných čtyř osudů-typů (Ilja Erenburg, Michail Kolcov, Segej Treťjakov a Sergej Ejzenštejn) a téměř bytostně cítí, jak se Moskva (i díky jejich prostřednictvím) urputně ucházela o místo jednoho z podstatných center Evropy (vedle Berlína a Paříže). Přičemž specifika stalinistické estetiky, vkusu, konfliktu kosmopolitismu a socialistického vlastenectví (vlastně nacionalismu), samotná postava Stalina a s tím související a přituhující mechanismy totalitního řízení (Velká čistka, procesy s Bucharinem apod.) byla ve světovém kontextu sice originální, ale nakonec velkým omezením. Těžko být světový, když nechci doma cizince a požaduji, aby všichni měli sovětské občanství. (Tady bych doporučil si jako dodatek přečíst knížku Interhelpo z minulého roku, kde se to krásně spojí i s československou zkušení komunistů nadšenců, kteří jedou do asijského Frunze pomáhat budovat vysněný komunismus a jak skončili - právě ve 30. letech.) Závěrem - knihu velmi doporučuji. Přes určité zmatky, které zmiňuji výše, je to monumentální dílo, které ukazuje velmi plasticky, že stalinismus byl velmi plastický, měl různé valéry a mluvit o něm jen černobíle prostě nelze. A dokládá, že každá totalitní moc nakonec musí požrat sama sebe, což se také stalo.

Zatím nemám odvahu to hodnotit. Málem jsem si vylámala zuby na šedesátistránkovém úvodu, kde jsem se ztrácela v tom, co chtěl básník říct /nevím, zda je to trochu nejasně napsáno, anebo ztraceno v překladu.../ a čtu první kapitolu. Později se rozepíšu víc.