3 hvězdy a kousek. První polovina knihy byla skvělá, až znepokojivá, ve druhé se to začalo celé trošku rozpadat, ale to téměř vždy, když jde o cestování časem. V závěru se přikláním k nižšímu hodnocení kvůli jednání postav, tomu jsem nevěřila ani náhodou.

Stanici 11 jsem si kdysi půjčila a přečetla, líbila se mi, ale v první chvíli mi nepřipadala jako něco zvláštního. O pár let později jsem si ji koupila a přečetla znovu, protože se mi některé obrazy neustále vracely. Autorka umí psát tak, že si některé věci (o nichž v jiných dystopiích čtete a přijímáte je v rámci žánru jako okrajový fakt) opravdu intenzivně uvědomíte. Třeba to, že od určitého momentu vám cesta na dohlednou vzdálenost může zabrat celý život... Moře klidu je napsáno podobnou metodou jako Atlas mraků, útržky příběhů, které zdánlivě končí ve vzduchoprázdnu, aby se vzájemně propletly a ozřejmovaly (pozor, je to náročné na pozornost). Svět a některé jeho skutečnosti se zjevují ve své podobě z roku 1912, 1918, 1990, 2008, 2020, 2203, 2401, nikoli v tomto pořadí, a jsou nahlíženy perspektivou té které doby a zkušeností především jedné z postav, která hledá anomálii a pokouší se zjistit, zdá žije v realitě či simulaci. Výraznými motivy jsou hudební skladba, konec světa, jak ho známe (ale v které době?), typologicky opakující se hrdinové (proč jsem u pasáží s Edwinem myslela na Roberta Frobishera?) a cestování v čase. Tématem snad lidskost jako taková (a v čem vlastně tkví), ovšem to je hodně zjednodušené... Souhlasím s uživatelem vnimat_Krasu - čtěte, je to dobré. Dodávám - a chytré. A autorka má stále ráda letiště. :-)