Monology vaginy

Kniha na jedno deštivé odpoledne, kterou prostě začnete číst a musíte i přes hlad, žízeň nebo jinou potřebu dočíst až do posledního řádku. Nepamatuji, kdy by mě nějaká kniha (krom Malého Prince) oslovila natolik, abych k ní zaujala takový vztah. Monology Vaginy jsou v mnohém průlomovou knihou i v dnešní době, kdy už k sobě začínají být lidé upřímnější a leckterá tabu se již otevírají veřejné diskusi. Ač mi přišlo, že vnímání evropské se od toho amerického liší, přeci jen máme všechny ženy jednu věc společnou - a to tu, že v 99% případů máme nepřátelský vztah ke své vagíně a přitom je v ní ukryt zdroj naší životní síly. Četla jsem nejnovější vydání a potěšilo mě i závěrečné shrnutí práce V-Day, stejně jako zmínka o One Billion Rising, City of Joy apod. Zároveň jsem asi poprvé v životě už při čtení psala do knížky své poznámky, různě jsem si tam podtrhávala pasáže, které mne zaujaly a nějaké, pro mě stěžejní myšlenky jsem si přepsala i mimo knihu. Díky za to, že už před více než 20 lety autorka uvedla jak knihu, tak i divadelní představení (na které bych se ráda také někdy podívala).

Kniha by se dals rozdělit na tři části: v tel první vás uvádí do kontextu a připravuje půdu. Ve druhé části je samotná hra, silné témata, pojednávány z různých úhlů, zanechávající poselství a nutí k zamyšlení se a pak třetí část, odezva hry na kontinentu, mezinárodně, vznikající hnutí s tím související a hlavně pomoc, jež se dostává stále více ženám a téma jako takové se dostává do širšího povědomí. Upřímně mě kniha bavila, to téma a pojetí, ve smyslu vzdělávacím, dozvěděla jsem se nové věci. Ale musím také ale vyčíst třetí část, která je důležitá, co kniha a autorka rozpoutaly, nicméně je tato pasáž velmi zdlouhavá a delší, než samotná hra (nebo alespoň pocitově).