Moje prosluněná dobrá jitra

Nejnovější vydání z dobrojitrnické řady páně Větvičky. Musel jsem ho nutně mít a tak jsem byl jednoho dne obdarován. Hodně mě baví číst o místech která znám, ať už důvěrně či zběžně. A hodně mě baví číst o místech která neznám, snít o nich a plánovat si jejich návštívení a poznání. Vlastně mě to hodně baví všechno :)

Rozhlasová Dobrá jitra pana Větvičky, vysílaná v Českém rozhlasu, neznám. Když se mi však dostala do rukou tato jeho kniha, první co mě zaujalo v autorově předmluvě, byla zmínka, že kterýsi novinář kdysi o jeho tvorbě napsal v jakémsi deníku článek „František Nepil má nástupce“. Jelikož jsem humor a literární styl Františka Nepila miloval, řekl jsem si, že si musím knihu pana Větvičky přečíst. Bohužel mě nadšení brzy opustilo. Netuším, jak na paralelu těchto dvou autorů mohl zmíněný novinář přijít. Nepilovy fejetony byly milé, lidské, humorné a laskavé, prostě takové pohlazení po duši. Panu Větvičkovi v žádném případě nemohu upřít poměrně hluboké znalosti témat, se kterými se rozhodl se čtenáři podělit. Chyběl mi však humor, a naopak mě brzy začaly unavovat vědecká odvozování místopisných názvů, dosti odborné popisky z geologie, botaniky nebo dopravy, jejichž souhrn vytvořil z literárního přepisu rozhlasových relací pro mě dosti nezáživnou a špatně čitelnou záležitost. Co ocenit musím, je krásná čeština. Ale pro příjemný a hlavně zapamatovatelný zážitek, je to pro mě málo. Zřejmě budu prohlášen za barbara, ale vnitřní pocit z knihy neošálím. Tak jsem se rozhodl o něj podělit a tajně doufám, že s ním nezůstanu osamocen.